Další díl ze série AC popírá pravidlo o postupném zhoršování. A to zcela vážně.

Assassin’s Creed: Brotherhood (ACB) je po AC a AC2 třetí plnohodnotný kousek ze série, která alespoň pro mne zraje jak víno. Jednička, s Altairem a kdesi na Blízkém Východě, byla, řekněme si to upřímně, po chvíli hodně nudná, repetitivní a – no prostě nudná. Jdi tam, zabij ho… úkoly byly zaměnitelné a ksichty obětí taky.

AC2 bylo jinší kafe. S ním jsem se vyřádil opravdu dlouho, a faktor znovuhratelnosti, v rozporu s mým původním očekáváním, byl docela v pořádku – dal jsem si to letos s chutí znovu, ale nebylo to ono, protože jsem už předtím hrál Brotherhood. Třikrát… Vysvětlím.

ACB je pokračování “dvojky”. Ne jako datadisk, ale jako plnohodnotná hra s mnoha novinkami, změnami a vylepšeními. Hrdina druhého dílu, Ezio Auditore, se po útoku Borgiů na rodinné sídlo dostává do Říma s cílem zlikvidovat svého soka, získat zpět jablko a obnovit organizaci assasínů. Na pozadí je ještě příběh ze současnosti, Animus, Abstergo atd., ale s výjimkou začátku a úplného konce (který je podobně zmatlaný jako v AC2) se s ním nesetkáte a vegetujete hlavně v Římě.

První, co mě překvapilo, bylo poměrně věrohodné zpracování reálií. Rozmístění budov na Fóru odpovídá zhruba tomu, co si pamatuju, na Pantheonu je nápis “M·AGRIPPA·L·F·COS·TERTIVM·FECIT”, zkrátka takový ten blbý pocit z toho, když se Tom Cruise odrazí ze střechy Národního divadla a dopadne na střechu Rudolfina, ten se nedostavil. Stojíte na Kapitolu, díváte se přes Fórum, za ním je Koloseum, vpravo pyramida… Zkrátka i přes notnou licenci je to Řím, jaký znáte.

Samosebou Řím renesanční, takže nečekejte současné velkoměsto. Spíš domy napasované mezi trosky antických budov a starořímské památky v době, kdy ještě nebyly památkami, ale místem, kde žila chudina. Co se tedy reálií týče, byl jsem spokojen.

Vlastní příběh beru jako fikci v mantinelech historických dat, takže jsem spokojen taky. Historické figury tam jsou, Cesare, Lucrezia i Rodrigo Borgiové jsou jako by je vymalovali, zkrátka je to příjemná procházka dějepisem. Tedy – spíš příjemné proskákání a prošermování.

První novinka oproti ACII je, že na to skákání a šermování nejste sami. Jakmile váš vliv v Římě vzroste, podaří se vám naverbovat nové assasíny, kteří vám mohou při postupu pomáhat. Někdy to oceníte – když je přesila stráží proti vám a medicína dochází, nebo když je potřeba někoho odstranit a zůstat přitom nepoznán, stačí ukázat prstem a hvízdnout.

Ano, je to trošku zjednodušení. A není jediné. Protože jsem hrál teď bezprostředně po sobě AC2 a ACB, tak mohu zodpovědně říct, že se souboje zjednodušily. Ne snad proto, že by byli soupeři míň agresivní, to ne, ale přibyly nové prvky. Kromě již zmíněných rekrutů přibyla možnost “execution streak”, tedy jakési “série smrtelných úderů”, kdy po určitém “rozparádění” odstraníte třeba šest soupeřů za sebou. Další vymožeností je skrytá pistole, kterou můžete použít zároveň s šavlí. Zkrátka souboje, po získání patřičného cviku, jsou o něco snazší než v AC2. Ovšem lze to “omluvit” tím, že hrdina je starší, a tedy i zkušenější v soubojích…

—

Dosti chvály (ano, zjednodušení soubojů je tady pro kažuála ku prospěchu, HC hráč to asi bude vidět jinak), teď taky nějaké zápory.

Totálně blbé je umělé rozdělení města na “sektory”, kdy v nižších fázích hry nemůžete jít kam se vám zlíbí. Takže se stane, že běžíte po louce směrem na sever, a najednou prd ho! – a vy nemůžete dál, protože je před vámi “zeď”. Přitom o kousek dál tímtéž směrem zase můžete. Takže vám v tu chvíli nezbyde než “zeď” oběhnout. Protivné, nesmyslné a nelogické.

Mezi zápory napíšu i tu věc s koňma. Totiž – reklamní kampaň říkala, že ACB přinese možnost jezdit koněm po městě. Ne že by tu ta možnost nebyla. Je tu. Ale je naprosto k ničemu – řídit koně v úzkých uličkách je asi tak snadné jako jet s kamionem Celetnou ulicí. Ve městě zkrátka raději seskočíte a poběžíte po svých.

No a třetí zápor – konec hry. Nebudu spoilovat, ale: Prosím? Proč? Jasně že to je příprava na třetí díl, ale konec příběhu by měl mít nějakou logiku v rámci toho příběhu samotného, a tady ta vražda logiku fakt nemá…

—

Tak. Psal jsem o nových mechanismech. Jsou to již zmínění rekruti (které můžete posílat na “akce”, kde získávají zkušenosti a postupují v žebříčku až na úroveň assasína). Můžete si je zavolat přímo do souboje nebo udělat “arrow storm”. Přibyla zmíněná skrytá pistole a přibyla kuše. Novinkou je třeba i padák, který dostanete od Leonarda za splnění vedlejších úkolů.

Hlavní příběhová linie je jasná. Postupem v ní se vám odemykají nové možnosti, nové lokace, nové zbraně. V rámci hlavního příběhu se podíváte do jednoho “doupěte uctívačů Romulových” a zničíte jednu strážní věž a jednoho velitele. Doupata jsou nepovinné úkoly, odpovídající “assasínským hrobkám” v AC2 – tedy skákací a šplhací mezihry.

Strážní věže a velitelé jsou novinkou, která souvisí s herním světem: Řím je rozdělen na několik “obvodů”, a v každém z nich šéfuje jeden velitel, obklopený silnými strážemi. Pokud se vám podaří velitele zabít a jeho strážní věž zapálit, skončí tím vliv Borgiů v dané oblasti. Pro hráče to znamená, že může v těch místech obnovit kovárny, krejčovství, banky, doktorské ordinace a obchodníky s uměním, což zpětně zvyšuje zisk (k vybrání v bankách). S postupem v hlavním příběhu se pak u těchto obchodníků odemykají nové zbraně, oděvy a přípravky.

Vedlejší příběhy jsou v první řadě známé “assassination contracts”, tedy úkoly “jdi tam a tam a zlikviduj toho a toho”, často doplněné o “… zůstaň neviděn” nebo “… během tří minut”. Pak je to likvidace strážních věží. Likvidace Leonardových válečných strojů. Práce pro zlodějský cech či pro kurtizány. Závody. Zkrátka možností, čím zabíjet čas, když se nám nechce hnát příběh plnou parou vpřed, je dost, a jsou pestré a zábavné.

—

Kdosi se mě ptal: “Hele, a je to furt taková pitomost jako AC1?” Ani náhodou. Rozdíl mezi AC1 a AC2 byl velký – a podobně velký je i mezi AC2 a ACB. Připadá mi, jako by zachovali to dobré z AC2, a ještě trochu to vylepšili.

Ohledně “replay faktoru” mohu říct jen tolik: Celý ACB jsem dohrál loni v prosinci na půjčeném Xboxu. Letos, když vyšel na PC, jsem ho celý prošel znovu na PC. Když jsem si teď koupil vlastní Xbox, prošel jsem si ACB znovu. Takže třikrát během zhruba půl roku. A ano, bavilo mě to. Těším se na AC3 (dnes už tedy na ACR, tedy Assassin’s Creed: Revelations) a doufám, že bude hrdým pokračovatelem započatého vzestupného trendu.

—

Za hru pro XBox děkuji paní/slečně Brožové z CONQUEST Entertainment. Díky.