Ono to je jako s tím Ravenholmem – taky do něj člověk nakonec šel, ale kdyby mohl, tak by šel jinudy, protože to fakt nebylo veselé. Stejně tak to je s multiplayerem: Jo, hrál jsem ho, ale jen proto, abych měl dobré argumenty, proč ho už hrát nechci.

Když jste Opravdový Hráč, máte kámoše Opravdové Hráče a máte na hraní času neurekom, tak to vidíte jinak. Místo toho, abyste šli do rockového klubu, zkalili se, zčadili a ráno zjistili, že jste se probudili v posteli u nějaký holky, kterou jste, přísámvuch, nikdy neviděli, ale protože zná vaše jméno, tak se asi už znáte, tak místo toho sedíte u počítače a paříte multiplayerové hry. Měli byste to dělat obráceně, lidi, fakt že jo. Pokud budete nejdřív hrát a později chodit do rockových klubů, snadno se vám může stát, že na vás budou pokřikovat Ropotámo, zkalíte se už druhou tequilou, když pokouříte, nepoznáte rozdíl, a ráno se probudíte v posteli u nějaké dámy a budete si, bohužel, pamatovat naprosto všechno. A vaše vlastní tělo vám to bude ještě do pozítří připomínat, nemluvě o manželce, která vám to bude připomínat ještě napřesrok.

Mesjé Ropotámo - v mládí hrál multiplayery, k stáru dohání zameškaná rokenrolová léta.

Ne, ne, kdepak, správné pořadí je to obrácené. Nejdřív rockovat, pak multiplayeřit. Měli byste se sebrat a odejít do těch klubů a k multiplayerům pustit nás, veterány. Děláte to jen kvůli sobě!

Dobře, kecám, děláte to trochu i kvůli mně. Já vám totiž něco prozradím, jo? Já nemám rád multiplayer – kvůli vám! Fakt. Kdysi jsem něco zkusil, jenže jsem si neuvědomil, že vy jste šulíni nemytí, co u toho sedí nonstop už čtvrtým rokem, takže jen co jsem se někde materializoval, tak jsem dostal z pěti metrů mezi oči dřív, než jsem stačil zalehnout nebo se aspoň podívat, kdo že mě to sejmul. A pak zas. A zas. A znovu. A zase. A ještě jednou. (Zatím uběhlo tak 30 sekund hry, včetně respawnů)

Neny funny, neny sabafne, to leda tak nasere. Stejné to je při “LAN párty” – VY to hrajete, JÁ ne. JÁ jsem zlikvidován během pár vteřin. Potřebuju se to naučit a trénovat. Nemůžu to ale natrénovat, protože jsem snadný cíl, a na nějaké “Hej, hej, do mě nestřílejte, já se učím” vy kašlete.

Došlo mi, že musím najít partu stejně (ne)zkušených, jako jsem já. Vytvořit hen ten tým. Nebo klan. Nebo družstvo (či jak se tomu říká). A tady jsem narazil na problém. Nevím, jestli to víte, ale čím je člověk starší, tím větší má problém sehnat lidi, kteří by: 1. chtěli hrát stejnou počítačovou hru, 2. ve stejný čas, 3. pravidelně. Když už člověk sežene dva, tři další, kteří jsou na stejné úrovni, mají stejnou hru a výjimečně mají všichni dvě hodiny času VE STEJNOU DOBU (což je větinou “příští měsíc, poslední úterý, od půl jedenácté v noci”), tak jeden z nich na to zapomene, druhý musel odjet a třetí se po dvaceti minutách odpojí, protože je odvolán k plnění manželských povinností (vy ještě věříte, že jde o sex? Ha, ha, ha…)

Tak zas sedíte u joysticku sám jako Jakeš v plotě a zkoušíte, jestli by to třeba nešlo s těmi mladšími. Nešlo, fakt ne. Mají trénink, sedí u toho nonstop už čtvrtým rokem. Zdržujete je, pokud jste ve stejném týmu. Pokud jste v jiném týmu, jste pro ně snadný cíl.

Prý jsou i veřejné servery, kde si nezkušení dávají sraz a získávají zkušenosti (sakra, já vím, takhle napsané to vypadá hodně blbě). Pravda je taková, že tam neustále jsou dva nebo tři idioti, co mají natrénováno, naběhnou na nováčky a pokosí je jako jarní louku. He, he, děsná prdel, musíte si zvykat, hra je těžkej chleba, cha cha… Leda nasrat, frajere…

Zbývá nám jediné – poctivě hrát singleplayer, nabýt zkušeností na úroveň Nightmare, a pak se do vás pustit…

Jenže s tím je problém. Za to mi to totiž nestojí. Hra mě má bavit. Nechci být jejím otrokem. Pardon, progamerem. Takže mám multiplayerovou slepotu a všechna hodnocení multiplayerů přeskakuju. (Jo a taky ho tu nikdy hodnotit nebudu – teď už víte proč.) Já chápu, že je to “zábava s přáteli”, ale mí přátelé jsou trošku jiní než vaši. Jak? Třeba v první řadě jsou starší.

Ne že bych multiplayer nehrál nikdy. Hrál. U strategických her kdysi, a teď za posledních deset let zrovna letos. Jenže – to byl Portal 2, tam není účelem zlikvidovat soupeře, ale kooperovat. Navíc jsem měl spoluhráče na stejné úrovni, se kterým se známe a se kterým dokážeme kooperovat (pozdravte všichni Pixyho).

Ani MMORPG mě nebaví. Jsem založením individualista a domlouvat se s někým, kudy na draka, je na draka. Fakt a naprosto vážně – pustit se do hry u nás znamená, že zrovna teď mám 30 minut času, ale možná míň, nebo taky u toho zkejsnu na hodinu, ale na pět minut si odskočím, až mě zavolaj… Tohle je taky jedna věc, kterou jako staří hráči zjistíte. Děkujeme za spoustu checkpointů, za krátký mise a za singleplayer, protože do multiplayeru nám není dáno…

Na druhou stranu – až dojde na konfrontaci, tak můžu říct: Sice jsem nehrál Counter Strike, ale jednou jsem šel do Kotelny a u dveří jsem potkal Amrita Sena… Když jsem se po čtrnácti dnech probral u nějakých dvou holek na kolejích na Jižáku…

Hele, a víte, že mě ten multiplayer vlastně ani nemrzí…?