Hříchy mládí…

Autor: Martin Malý 11. 11. 2011 1,713 COMMENTS Zkrácený odkaz

Blíží se Skyrim… Cítím rostoucí otřesy, cítím, jak se poštovní doručovatelka prodírá ulicí a svým mohutným poprsím rozráží zaparkovaná auta, slyším mohutné kvílení jejího dechu, slyším její tlapy dusat blíž a blíž, rachot tašky na kolečkách otřásá okny okolních domů, každou chvíli… uííííííí… už je to skoro tady… zvuk, který prořízne mrazivý vzduch jak ledová čepel… její rudý pařát rozlomí víko mojí poštovní schránky a vhodí dovnitř Výzvu k vyzvednutí zásilky… Áááááááárghhhh! *)

*) založeno na skutečných událostech

Je tedy nejvyšší čas vyznat se ze svých mladických herně-tvůrčích hříchů. Jinak věčné zatracení, utrpení atd. (představuju si to jako nekonečné hraní multiplayeru CS s partou pubertálních progamerů, zostřené předčítáním jejich chatu hlasem Víta Bárty). Brrrr.

Tak pojďme na to, ať to mám z krku!

Bylo mi dvanáct, když jsem si poprvé sáhnul na počítač. Bylo mi dvanáct, když jsem poprvé viděl počítačovou hru na opravdovém počítači. Bylo to v roce 1985 a bylo to PMDčko. A pak taky Ondra – na něm jsem viděl hru “Taipan”, kde jste jezdili lodí a nakupovali různé suroviny a zas je prodávali. Taková “obchodovací textovka”. Občas vám taky náklad zabavili piráti. Koukal jsem na to asi půl hodiny a zůstalo mi to v hlavě.

Vyznávám, že jsem už někdy v půlce roku 86 přeprogramoval Taipan pro PMD-85. Dodneška si pamatuju ty kategorie zboží, s kterými se obchodovalo: Bavlna, sója, rýže, opium, sisal. Proměnné se jmenovaly BA, SO, RY, OP, SI. Všechno bylo dobré, až na to, že hra nějak negradovala – zapomněl jsem totiž na faktor proměny cen. Ceny byly stále konstantní, takže za kolik jste koupili, za tolik jste prodali… Došlo mi to hned po deseti minutách hraní.

Na Vánoce 1986 jsem dostal vlastní Spectrum. Bylo mi třináct let, byl jsem mladý a potřeboval jsem – é, vlastně nic.

Vyznávám, že jsem z čiré zpovykanosti napsal někdy v roce 1987 textovku  v BASICu. Viděl jsem Indiana Jonese od Franty Fuky a uvědomil jsem si, že když chci napsat hru, nemusím umět špičkově stroják ani nemusím kreslit grafiku (dokonce jsem neměl ani GENS, jen nějaký BASICový assembler). V BASICu jsem chtěl naprogramovat, tuším, pingpong – ovšem kreslení míčku příkazem CIRCLE nebylo z nejrychlejších… Ale textovka? Tam nebylo nutné něco řešit rychle, tam stačil jednoduchý engine (tehdy jsem netušil, že se tomu tak říká), místnosti zapsané v DATA a dát tomu nějakou zápletku.

První textovku jsem už úspěšně zapomněl. Nevím oč v ní šlo, nevím jak se jmenovala. (Update: Asi vím! Nedávali tehdy na Vánoce Neverending story? Tak podle toho filmu plus vlastní fantazie…)

Druhá textovka vznikla během prázdnin – našel jsem ve sklepě nějaké rodokapsy, braky a škváry a přečetl jsem pár Nickcarterovek. A podle jedné scénky jsem za dva dny napsal další textovku. Nick Carter v ní šel dopadnout “ženského ďábla”. Ovládání bylo dělané “kurzorem” – ovšem v BASICu, takže přejet obrazovku trvalo…

Další textovka byla s obrázkama a byla, tuším, volně podle McBainových detektivek z 87. revíru. Katanga? Myslím, že se tak jmenovala… Obrázky v ní byly pro jednotlivé předměty, byly tam kousky mapy, ilustrace k lokacím…

Další textovka, doznávám, byla taková prosťáčkovina. Tehdy byly populární textovky s jejich autorem v hlavní roli. Nebo aspoň odehrávající se v okolí jeho bydliště. Ano, napsal jsem. A na svou obranu uvádím: Bylo mi patnáct a potřeboval jsem… ehm… slávu či tak něco.

(Pro své následovníky dodávám: Ne, spolužačky na textovky nesbalíte)

Ještě asi čtyři jsem do roku 89 udělal. Všechny víceméně jednoduché, na dvě odpoledne, na různé náměty a s různým interface – něco čistě textové, něco přes menu… Všechno ale textové “adventury” klasického střihu: jdi, zvedni, polož, použij, prozkoumej.

V devadesátém jsem napsal své poslední kousky. Něco podle Tolkiena, z jiných knížek, podle detektivek, něco jen z vlastní fantazie. Většinou jsem si na tom testoval nějaké knihovny, postupy nebo nápady.

Pak Fuka vydal Jonese 3. V něm měl pěkné zdrojákové rutiny, co vypisovaly text (proporcionální font), ukládaly stav do paměti a odchytávaly stisknutí kláves. V té době jsem měl za sebou už několik disassembláží…

Totiž rozumějte: Nebylo nic. Literatura, návody, postupy, natož internety! Byl rok 1987, 1988. Párkrát do roka vyšla Mikrobáze, občas něco v AR. Nejjednodušší způsob, jak se něco naučit, bylo podívat se, jak to dělají jiní. Do jedné ruky tužku, do druhé tlustý linkovaný sešit A4 v tvrdých deskách, na Spectrum nahrát disassembler (nejprve MONS3, pak Pikomon, pak V.A.S.T.) a ručně disassemblovat, opisovat do sešitu, pokoušet se zjistit, co která rutina znamená, vychytávat fígly jako “parametry za voláním”, zjistit, co je kód a co data, neztratit se v tom – to trvalo několik dní. Pak ruční analýza. Co co dělá, jak co funguje, proč… Takhle jsem disassembloval Starquake, Manic Minera, JSW, Mikie, Galactic Gunners, Jet story, Knight Lore, Underwurlde a nespočet hradel. Hradlo jsme tehdy říkali “tomu co hrálo” – tedy dnešními slovy “hudební rutině”. ZX Spectrum totiž dělalo veškeré zvuky na jednom bitu, takže třeba Follinovy kousky, kdy hrálo několik zvuků najednou, byly prostě “strojákové perly”. Ale i “Smithův BEEP” nebo to z Firefly (pak tuším tuhle rutinu použili v Orfeovi) stály za prozkoumání.

Takže se přiznávám k tomu, že jsem spoustu her rozebral na prvočinitele a spoustu nápadů jsem recykloval. Nakonec vznikla asi čtyřicetistránková kniha “Tipy a triky pro ZX Spectrum”, která existovala v jedné kopii (nechal jsem kolovat) a kde jsem sepsal všechny možné fígly, co jsem v hrách objevil – od generování náhodných čísel až po obrazové efekty.

Zpátky k Jonesovi 3: Rozebral jsem jeho stroják, přiznávám, analyzoval a přepsal do Pikasmu. Něco vyhodil, něco přeskupil, a pak jsem jednoho kalného večera mluvil s Fukou. Já nevím, jestli si uvědomujete… sedmnáct mi bylo, Fuxoft byl le Bůh… a já jsem se ho ptal, jestli bych mohl něco z toho použít, a taky jednu jeho muziku. Odpověděl doslova: “Dělej si s tím co chceš!”

A já si tedy udělal Nemesis 2. Příběh inspirovaný textovkou, co jsem viděl u spolužáka – Ataristy, s reálnými postavami z tehdejšího Klubu výpočetní techniky, kam jsem chodil.

(Tehdy mi na Spectru už odešla membrána, hlavně mezerník nefungoval, tak jsem tam měl kus alobalu. Nemesis 2 jsem dokonce psal bez té gumové masky, jen na samotné membráně vyspravované na několika místech alobalem a kusama papíru.)

Jo, napsal jsem i hry ve strojáku. Q-Bert (takové to kuře, co hopsá po kostkách), střílečku (letí doprava a střílí)… Na PC jsem udělal něco v Allegru, ale to už byla doba, kdy hry vzaly do rukou týmy lidí, kdy jeden člověk, tím míň já, nedokázal udělat všechno, od grafiky přes programování po muziku. Dál jsem tedy hry nevytvářel, ale v posledních letech mě to zase “šimrá v lebce”, takže mám takový sen, že bych jednoho dne mohl zase, tentokrát už s pořádným příběhem…

Jsem si vědom, vážený osude, že ty textovky, co jsem udělal, byly leckdy (okej – většinou) mdlého příběhu a obskurního zpracování, ale, kruci, bylo mi 14, 15, 16, 17 let, tak buď shovívavý! Jsem, myslím, už dostatečně vytrestaný tím, že se několik mých textovek povaluje na internetech!

Slituj se, osude, a dej aspoň, ať pošťačka vhodí do schránky rovnou obálku s DVD (a nepřelomí ji jako minule)! Už se blíží, už je skoro tu, áááááá!!!!!

Staré dobré hry na GOG.com