Old Player

Jsem herní vykopávka.

Starý kořen, co už v životě leccos viděl a co se nenechá jen tak nějakou pitomostí vyvrátit naznak. Hraju od roku 1984 (předpověděl to už Orwell), začal jsem hrami na PMD-85 a na Spectru. Pár textových her (hlavně pro Spectrum) jsem i napsal. S PC hrami jsem začal různými ***Questy a Loomem a Civilizací a Syndicate a Transport Tycoonem, i Dooma jsem si prošel (ale zas tak urvanej jsem z něj nebyl…), ze všech dalších Hexenů a Hereticů a Quaků jsem snesl akorát Duke Nukem 3D…

Hraní mi začalo dávat znovu smysl, až když jsem v téměř pětatřiceti letech objevil Half-Life 2, a od té doby jsem řazen k takzvaným kažuálům. Tedy casual players. Anglicky to prý je “příležitostný hráč”, a prý jsou pro nás, kažuály těsně před čtyřicítkou, vhodné hry jako Sokoban, Tetris a jiné Farmville. Anebo Angry Birds.

Ale co s kažuálem, kterému tyhle hry připadají pitomé a pod pojmem HRA si představí třeba HL2, Mass Effect 2, Oblivion, Fallout 3, Assassin’s Creed 2? Co s chlapíkem, co si na stará kolena (herně stará, to je od 28 let výš) pořídí XBox? Pařan z něj není, to soráč, protože většina z nás má i nějaký reálný život. Casual player šmrdlající po displeji při hodu ptákem taky ne – je z něj kažuál typu “starý hráč”, co chce nové hry.

Třeba taková hra, která je “výzva”, kde procházíte jednu pasáž tři hodiny, protože se ne a netrefíte na ten správný pixel a nevyrubete 381 nepřátel šestnácti náboji, to není pro starého hráče výzva, ale opruz. Půl hodiny maximálně. Pro starého hráče to není zábava – hledá ji jinde než v mrhání časem na to, aby nakonec řekl jo, jsem fakt dobrej. Hra musí dávat trošku jinou zábavu, než pekelně hustý bitky. Co třeba příběh, vtip, logické hádanky…?

Ale najít herní informace adekvátní svým zájmům a svému věku, recenze nebo doporučení na nové kousky, to je docela těžké. Pokud nechcete číst perly jako: “Právě s motorovým bajonetem si užijete spoustu zábavy, stačí se přiblížit k nepřáteli, udělat vrum, vrum a můžete už jen vážit a balit maso. V kampani je práce s motorovou pilou zábavná, ale ještě víc si užijete v multiplayeru.”

Ono když je vám patnáct, jste z herních “masakrů” vykulení a máte z toho dva orgasmy za odpoledne (někdy i bez toho). Když je vám jednadvacet, možná vás to ještě někde šimrá. V téměř čtyřiceti jste už viděl filmových a herních (někteří i reálných) rozprsklých hlav, krve a mrtvol tolik, že nadšení je to poslední, co si s nimi spojujete. Už vám ke spokojenosti nestačí jen běžet a střílet, to je příliš málo i na prosté odreagování. Nadšení z toho, že “si můžete nasadit na pušku motorový nástavec a párat nepřátelům břicha” (masakr, hustý, přísnej mazec tpč) už po třicítce nebývá tak velké. Číst v recenzích o tom, jak byl osmnáctiletý recenzent nadšený z “možnosti kosit zombíky chirurgicky přesnými řezy motorovou pilou”, už nám zkrátka nepřipadá takový vodvaz.

A když vhodné nenajde, tak je holt sám napíše do svého blogu.

Následným přesunutím “herních článků” z blogů Misantrop.info vznikl právě Old Player. Ať se vám líbí.

Váš “Starý Hráč” Martin Malý