Assassin’s Creed II

Assassin’s Creed II

Hra, o níž toho lze říct spoustu dobrého, a taky něco hodně ošklivého. Hra, která se mi nemohla líbit – a přesto se mi líbila. Třetí hra tohoto typu, kterou jsem v životě dohrál, a odnesl jsem si z ní víc než ze školy.

Upřímně řečeno kategorii hopsaček – skákaček – plošinovek nesnáším, ať jsou jakkoli sofistikované. Jedinými hopsacími hrami, které jsem kdy prošel celé, byly dlouhých 14 let Manic Miner a Saboteur (jednička). Pak dlouho, dlouho, dlouho nic. Jednak mě tenhle žánr nebaví už z principu (“hop… hop… hop…”), druhak mě neskutečně frustrují hry založené na postřehu, protože ten nemám.

Pamatuju se na Prince of Persia. Začínaly tehdy PC a byl to hit – nějaký chlapík s (na tehdejší dobu) úžasnou animací pohybu procházel plošinovým bludištěm, tu skočil a zachytil se prsty, tu se zhoupl, tu se vytáhl… Brrr… Naštěstí na druhé straně diskety byla Civilizace, tak jsem hrál tu.

Ti z vás, co mají dojem, že mě musí upozornit na to, že disketa NEMĚLA dvě strany, si kliknou a už se nebudou vracet.

Reinkarnace Prince z Persie mě tedy, pochopitelně, minula, a s ní všechny hry se stejným principem (“hop… hop… hop…”), byť byly jakkoli sofistikované (“3D hop”). A ano, přiznám se – o Assassin’s Creed II (nebaví mě to vypisovat, takže budu psát jen ACII) bych okem nezavadil, kdybych při náhodném přepínání TV nezahlédl kus nějakého pořadu o hrách, kde právě říkali o hře, která “vás přenese do období italské renesance, kde se setkáte s Lorenzem Medicejským a s pomocí Leonarda da Vinci budete“… už nevím co, ale zaujalo mě to. “Stanete se nájemným vrahem…” Hmmm… “Za vším je ale cosi jiného, hlubšího…” Hm?!

V záběrech ze hry nějaký chlapík chodil po Benátkách, plavil se na gondole, jezdil na koni, šermoval, šplhal kamsi a odtamtud skákal. Celé to vypadalo poměrně akčně a přiznám se, že mě navnadil i ten popis děje, takže mě pak neodradily popisy hry, které se zmiňovaly o Princi z Persie. Teda – trochu mě nahlodaly, takže jsem si přečetl recenze a popisy předchůdce, prvního AC. Když jsem si přečetl o ovládání, říkal jsem si: Božemůj, tenhle zmatek nikdy neuhraju. Pak jsem si zkusil AC1 a byl jsem na rozpacích: TOHLE že má nějak fungovat? Měl jsem dojem, že si musím zlomit prsty.

Jenže…

Zkusil jsem i ACII, a musím říct, že scenérie byla úchvatná. Asi mě fakt lákala ta renesanční Itálie. Po pár desítkách minut, strávených marným pobíháním od ničeho nikam, skoky z vysokých věží a vražděním nevinných obyvatel Benátek jsem se, bůhvíproč, rozhodl, že si to musím zahrát celé.

A tak jsem několik dalších nocí obětoval pro mne nejpodivnějšímu hernímu zážitku poslední doby. SPOILER ALERT!!!

Deluxe Edition

Hra začala taknějak podivně. Zvykali jsme si na sebe, já experimentoval s nastavením ovládání, a mezitím jsem šel za nějakou slečnou v nějakých laboratořích, kde, jak jsem pochopil, se děje z nějakého důvodu (pardon, ale je mi ukradený) to, že lidé jsou zapojeni na přístroj, kde obnovují svoje vzpomínky z předchozích životů. Ve virtuální realitě prožívají to, co prožívali jejich předci. Od jedné vzpomínky vede nit k druhé, a tak se pomalu rekonstruují vzpomínky onoho předka. Nějaký vědecký experiment, do kterého jsou pravděpodobně zapojeni potomci templářů a assassínů, což jsou (ve hře, nevím jak v realitě) znepřátelené frakce, co bojují o něco – o moc a záchranu světa, předpokládám, a to zhruba od křižáckých válek. No a vy hrajete mladého chlapíka, jehož předek žil v 15. století v Itálii a dělal… no, to právě je na vás, abyste si “vzpomněli”.

Začíná se vzpomínkami na narození, na mládí, a hra vás pomalu vede tutoriálovou lekcí: Vyrůstáte jako Ezio Auditore ve Florencii a žijete běžným životem renesančního mladíka: Parta kamarádů, pouliční bitky, lumpárny, milostná dobrodružství, z nichž ráno prcháte oknem před přísným tatíkem, ale i nějaká ta zodpovědnost: Bráníte čest své sestry, se svou matkou jdete za nějakým malířem… jak on se… jo, pan da Vinci, vedete vážné hovory s otcem a starším bratrem, zkrátka idylka, až jednoho dne…

Jednoho dne se všechno (samozřejmě) zvrtne – otce a bratry zatknou a uvězní. Pošlete matku a sestru za strýcem na venkov a jdete se pozeptat, co s tatíkem bude. Samosebou – do vězení, potajmu a zvenčí. Otec vás odkáže na známého solidního muže, jenže… To neřeknu.

Nakonec se ocitnete v domě svého strýčka, který vás zasvětí do podstaty věci: Nejste jen tak nějaký šmudla a váš otec nebyl jen počestný obchodník, ale jde o víc! O dějiny… atd… viz výše.

A tak začíná vaše pouť, kdy se stáváte tím, čím byli vaši předkové – asasínem, tedy “umělcem vraždy“. Naštěstí máte vlivné spojence (Lorenzo Medicejský) a kamarády (již zmíněný Leonardo, kterému se nejedná tak moc o politiku ani dějiny, ale kterého fascinují tajemství – takže vám pomůže třeba se zašifrovanými svitky). Setkáte se s Borgii (konkrétně s Rodrigem), vaší spojenkyní bude Caterina Sforza, vaším mentorem Niccolo Machiavelli

A teď je vhodná chvíle odbočit k dějové linii.

Jestli jste viděli třeba seriál Řím, tak zhruba víte, o jaký žánr se jedná. Jde o “historickou fikci”, v níž vystupují reálné osoby a odehrávají se reálné události, jen je do nich nějak zapleten hrdina příběhu. Jarmila Loukotková by měla jistě radost…

Navíc není hra taková, že by se v ní jen objevil panáček s nápisem: “Toto je tenaten, historická postava“, ale můžete si nalistovat přímo ve hře stručné heslo o dané osobě. Fajn. Ale hra jde ještě dál: Zavádí vás do Florencie, Benátek, do Forli, Monteriggioni, do Říma a na další místa v Itálii. V těchto městech jsou reálné stavby (Dóžecí palác, kdejaký kostel, chrám či věž), na které můžete nejen vylézt, ale které jsou taky v databázi. (Ostatně – mrkněte se do ACII wiki)

Po pravdě musím říct, že si toho z dějepisu už moc nepamatuju. Renesance mě nezajímala, pamatoval jsem si jen pár umělců a matné povědomí jsem měl o Florencii a Benátkách, takže pro mne byly události, co se přede mnou ve hře děly a kterých jsem se účastnil, zčásti překvapivě nové a zčásti jsem je nacházel zasuté kdesi v paměti. Každopádně taková procházka s Machiavellim po Florencii, kde Savonarolovi pohůnci pálí na náměstích knihy a kážou o mravnosti, nebo scénka, kdy Caterina Sforza volá na únosce svých dětí z hradeb: “Čekáte, že pro ně půjdu? Mýlíte se! Mám nástroj, kterým si udělám další!” (a nadzdvihne sukni), se člověku do hlavy vryje podstatně víc než pasáže z učebnice dějepisu ve druhém ročníku gymnázia. Ale protože trpím vrozenou nedůvěřivostí k informacím, získaným z her, tak jsem si některé věci ověřoval – a ejhle, plusmínus taknějak to bylo. Něco je samosebou licence, ale reálie a události sedí.

K pořádnému prožitku přispívá i to, že po ulicích chodí lidé, hovoří (neustále slyšíte odněkud melodické pokřikování, italsky nebo anglitalsky, to podle dabingu), reagují na vás, komentují to, když před ně skočíte ze střechy a ječí, když musíte přímo před jejich zraky vyřídit… obchodní záležitost. V krámcích můžete koupit vybavení, zbroj, zbraně – nebo třeba obrazy (samosebou, u každého obrazu je opět v databázi záznam a popis). Po ulicích chodí stráže, které nemají rády, když někdo dělá nepředloženosti, a je jim potřeba buď utéct, nebo … vyřídit… nic osobního… Zkrátka celý okolní svět žije. Můžete se procházet po Benátkách a plout na gondole, můžete si lézt po střechách a sledovat cvrkot na ulicích (ale pozor, i na střechách chodí strážci, a velmi důrazně vás upozorní na to, že počestný občan po střechách neleze).

Koupit na XZone

Hra má dějovou linii, příběh, který plníte, postava se vyvíjí, získává vybavení, schopnosti, … ale můžete si odskočit plnit i vedlejší úkoly – “práci” pro “zákazníka”, vyřídit pěstní souboj (většinou ztlouct nevěrníka) nebo si střihnout závod. Nebo vybírat truhlice s pokladama. Nebo lézt po kryptách a hledat pravdu o templářích a assassínech. Zkrátka nejste hnáni úzkým koridorem děje, ale máte poměrně velkou volnost. (Pro moralisty musím dodat, že po první “práci” je Ezio důrazně upozorněn, že se nemstí, že nezabíjí pro potěchu, ale že trestá provinilce a má Poslání.)

A najednou je konec… “Reálný” panáček se probouzí v laboratoři, musí se utéct pryč… Vadilo mi to. Proběhly titulky a jedna z kolegyň řekla: “Jestli chceš, vrať se tam a zkus si vzpomenout na další věci”. Hurá! Takže po konci hlavní příběhové linie jde vrátit se zpět do renesance a doplnit vedlejší úkoly, zvelebovat sídlo a tak vůbec… žít…

Ano, hra mě nadchla. Sice se tam skáče a šplhá a to vůbec nedělá dobře mojí závrati, ale dá se to přežít. Některé pasáže jsou náročnější a procházel jsem je třeba desetkrát (například závod k vlajce v rámci benátského karnevalu), ale když jsem pojedenácté chtěl vzdát, tak se to podařilo! Obtížnost je tedy přesně vyvážená, že nezačíná frustrovat hráče, kterého zajímá víc děj než procvičení schopnosti zmáčknout čudlík v pravý čas (a případně si předtím zopakovat 114 přesných stisknutí jiných čudlíků).

Co ACII vytknout? V první řadě dementní DRM – pokud nejste připojeni k internetu, hra nepoběží. Když vám během hry spojení spadne, hra se zastaví. Když má Ubisoft padlé servery, hra nepoběží. Větší opruz platících zákazníků snad nikdo zatím nepředvedl. To je bez debat největší zápor hry.

Občas Ezio skočí jinam než byste čekali. Občas tupě stojí a medituje, když byste potřebovali, aby běžel. Občas tvrdošíjně skáče jinam než by měl. Ale to jsou jen detaily – jestli se to stalo desetkrát za celou hru (teď mám uhraných asi 30 hodin)…

Resumé: Ano, pokud máte rádi historické romány a příběhy. Asi ano, když máte rádi hopsačky. Já byl nadšen – příběhem, reáliemi, zpracováním a hrou samotnou, která se ukázala, po kratším zacvičení, jako velmi hratelná, i když jde jen o skákání, šplhání a boje. Tyhle atributy totiž perfektně zapadají do mozaiky, která z ACII udělala u mne suverénně Hru Měsíce Března. A to ve stejné době vyšlo Metro 2033 – po deseti minutách jsem ho vypnul a vracel se k ACII.

Faktor znovuhratelnosti ale bude pravděpodobně velmi narušen tím, že příběh už znám a mám v čerstvé paměti pasáže, co mi daly ošklivě zabrat (vézt Leonarda na voze či plachtit na jeho létajícím bazmegu), takže spíš počkám na datadisk, než abych si to zkoušel zahrát znovu.

(A na dveře mezitím už klepe Procitnutí z Dragon Age)

PS: Faktor znovuhratelnosti nakonec byl vyšší. Stačilo si koupit XBox, a hned byla nálada projít to znovu.

Shrnutí

Plusy Skvěle nastavená obtížnost; příběh; otevřený svět, spousta rozmanitých vedlejších úkolů, u nichž se nenudíte
Mínusy DRM; ten konec... ach... ten konec...
Verdikt Rozhodně ano, pokud nemáte alergii na DRM, na historii či na hry, kde není rotační kulomet
Hodnocení
95%

comments powered by Disqus