Lítáme v oblacích vysoko nad zemí. Krásné je to, krásné. A je to taky dobré?

Pokud titulek končí otazníkem, odpověď zní: … Nebudu předbíhat!

Bioshock: Infinite byla podle prvních recenzí naprostá pecka. Hrál jsem předchůdce a jedno se jim upřít nedalo: Měli (ti předchůdci, samozřejmě) výbornou atmosféru, podtrženou vyladěným vizuálním zpracováním.

Co je vlastně Bioshock? Je to hra z pohledu první osoby, je tam nějaký příběh, je tam nějaké levelování, trošku RPG, trošku adventura, zbraně se kombinují se speciálními schopnostmi, ale v základu je to střílečka. Byl jsem zvědavý, který z těchto rysů Infinite posílí a který naopak oslabí.

Spustil jsem hru a u intra jsem se vysloveně kochal. Grafika není realistická, je stylizovaná a hra nevypadá jako film, ale jako animovaný film. Vizuálně to připomíná trošku Dishonored – art deco lomeno steampunk, prostě pěkné zdobné retro, pastva pro oči. Intro vás uvede do příběhu, který vám samosebou neprozradím. Užijte si to sami!

Co vám ale prozradím je to, že po intru se vydáte do ulic “nebeského města”. Kusy země, vznášející se různě kolem sebe jako vzdušné plovoucí ostrovy jsou samosebou úchvatné, a vy si jdete a říkáte si: Jo, dají se prozkoumávat bedny a sudy a přihrádky,  příběh tu je slušně exponovaný, joj, bude se adventuřit!

Pak zastřelíte prvního policajta. Druhého. Pátého. Zlikvidujete automatickou ostřelovací věžičku. Desátého. Dvacátého. Střílíte jako zběsilí a jdete dál, dopředu…

…

…a to se děje dalších deset hodin.

Fakt. Jdete dopředu a střílíte. Jdete koridorem, a v podstatě jediné, co můžete, je střílet, sbírat munici, manu, peníze a prohlížet truhly. Za peníze si můžete nakoupit vylepšení pro zbraně i pro své speciální schopnosti, ale jestli se těšíte na pořádné levelování, tak vás zklamu – není!

Po krátkém čase najdete parťáka – slečnu Elizabeth, kterou musíte zachránit a odvést s sebou. Ta vás pak po většinu doby doprovází a pomáhá vám, a vy ji za to chráníte.  Obojí je velice pofidérní.

Chráníte ji tím, že prostě jdete s ní. Respektive ona jde s vámi, vždycky, automaticky, nemáte ani možnost říct jí: Tady počkej, já to tam prorubu, pak přijdu. Ne. Jde s vámi, a když přijde na střílení, tak se schová za bednu, a tím je neviditelná. Nepřátelský voják nad ní stojí, pálí na vás a jí si ani nevšimne (tenhle herní prvek má název, říká se mu “WTF?!”). A nedosti na tom – nejen že je neviditelná, ale navíc má schopnost generovat zbraně, munici, peníze, lékárničky a manu jen tak ze vzduchu. Tedy – ono to má vzbuzovat dojem, že běhá po bitevním poli, sbírá je a pak vám je hází, tak o tom píšou v PR materiálech a totéž zmiňují i recenze, ale ten, kdo hru hrál, může potvrdit, že to je holý nesmysl. Prostě – když vám dochází munice, tak vám Elizabeth nějakou hodí. Tečka. Bez ohledu na to, jak tuhý je boj, kolik věcí se v okolí válí a jak sviští střely. Prostě se najednou vykloní zpoza rohu, houkne a hodí, co je potřeba. No a v neposlední řadě umí přivolat “něco” z paralelní dimenze – a to něco je buď štít, nebo zbraň, nebo hák ke skákání přes překážky.

Zbraní je na výběr celá škála, ale můžete mít u sebe vždy jen dvě, a po chvíli si vyberete “ty svoje” a s nimi projdete většinu hry. Hra pracuje se speciálními schopnostmi, které jsou docela pěkné a užitečné, ale nic překvapivého. Jestli se pamatujete na hackovací minihry z Bioshocku 2, tak v Infinite nejsou. Pěkný fór je použití vzdušných kolejnic, po kterých se můžete prohánět, zavěšeni za speciální hák.

Na pozadí toho všeho se odehrává příběh, který je zajímavý, spletitý, s překvapením i zvratem, zkrátka dobrý, a už jen kvůli němu stojí za to hru hrát. Já bych nechtěl, aby to vypadalo, že Bioshock: Infinite je snad špatná hra, protože není. Vůbec ne. Jen to není taková extra bomba, jak se občas někde píše. Je to solidní příběh s velmi dobrým vizuálním zpracováním, naroubovaný na lineární střílečku. Počkejte, k čemu bych to jen… Jo, třeba k Half-Life 2. Tam byl taky příběh, taky tam hrdinovi kdosi pomáhal, taky to je vlastně “jen” lineární střílečka – ale líp vyvážená a v celku zábavnější. U Bioshocku Infinite jsem se občas přistihl, že mě vlastně nebaví střílet a probojovávat se dál, ale dělám to jen kvůli příběhu. A to je škoda.