Hra, ke které jsem si hledal vztah. Dvakrát. Nakonec jsem ho našel, ale nebylo to snadné.

Deus Ex: Human Revolution je nejnovější přírůstek do série Deus Ex.  A když říkám nejnovější, znamená to, že je už pár let starý, ale to nám, starým hráčům, nevadí. Předchozí díly jsem nehrál, ale doporučení (na které hodně dám) jsem dostal jen ta nejlepší.

Vsuvka: Pokud chcete starší Deus Ex, můžete je koupit na GOG: Deus Ex GOTY edition / Deus Ex 2: Invisible War po deseti dolarech každou.

Deus Ex: Human Revolution (a víte co? Budu to označovat jako DE:HR, kdo se s tím má psát…) jsem hrál nejdřív na PC a nějak jsme si nerozuměli. Už v úvodní pasáži, kdy hlavní hrdina utíká a musí se prostřílet z laboratoří, jsem vykysnul na jedné místnosti, kde mě znovu a znovu a znovu a znovu vojáci sejmuli. A pak znovu a znovu a znovu, což je frustrátor jaxviň. Hra letěla do kouta (obrazně) a zůstala tam dost dlouho ležet.

Až do jednoho deštivého období, kdy jsem ji zase vytáhl, prošel jsem konečně inkriminovanou pasáží a dostal se do města. Joj, to jsem si i užíval. DE:HR nastavila přívětivou tvář a chvíli to i vypadalo, že se roztáhne do příjemné šíře, kdy člověk nemusí hnát děj dopředu jak Váňa Železníka, ale může odbočit od hlavní linie, zkoumat si zákoutí města a plnit nepovinné úkoly. Příjemnou zábavu z toho dělá fakt, že můžete k plnění úkolů přistupovat vícero způsoby, od “Rambo-stylu” přes nenápadnou tichou likvidaci nepřátel až po plížení ventilací za zády nic netušících mamlasů. Můžete přeprogramovávat bezpečnostní zařízení tak, aby vás neviděla, můžete hackovat terminály a dělat spoustu dalších věcí. Hackovací minihra je, mimochodem, taky moc hezká.

No a pak skončilo deštivé období a šmytec, já DE:HR zase odložil. Pořád jsem se nedostal za takový ten bod, kdy hru neodložíte a dohrajete. Jako by mi “nepřirostla k srdci” – za chvíli se k tomu vrátím…

Do třetice jsem si hru pořídil pro XBox. Začátek už jsem měl nacvičený, ten jsem prošel rychle, a za chvíli jsem se mohl přesunout do nové lokace.

Lokace jsou úžasně navržené, vizuální styl ukazující lehce ponurou a rozpadlou společnost budoucnosti hře vysloveně sluší a po stránce vizuálního prožitku nemůžu hře nic vytknout. Úkoly jsou navržené taky velmi dobře – nikde vyloženě nezakysnete na nějaké nelogičnosti, většinou jste jen něco přehlédli, na něco zapomněli… Po čase, když jsem DE:HR dohrál, jsem zjistil, že se mi vybavují scény z téhle hry, což se stává jen u těch, které mě hodně baví. Takže jsem si to hraní užil.

Užil?

No, nebylo to na sto procent. Už jsem to zmínil výš: Hra je dobrá, napínavá tak akorát, ale mně “nepřirostla k srdci”. Faktorů bude asi víc, a je fér je tu přiznat.

Zaprvé – hlavní hrdina je badáááás, a jeho styl může imponovat čtrnáctiletému fanouškovi dialogů z akčních filmů, ale v reálném životě jsou tyhle typy tak akorát napřesdržku / k smíchu. Blíže k téhle výtce třeba Tlamiczka.

Zadruhé – jednotlivé lokace opustíte dřív, než vám stačí přirůst k srdci. Například hrdinův byt navštívíte, jestli se dobře pamatuju, asi dvakrát. Víckrát tam chodit nemusíte. Tenhle fakt je umocněn tím, že když tam přijdete víckrát, tak je to úplně zbytečné. Jalové. K ničemu to není, nic vás tam nečeká. Šmytec. No a jak se pořádně rozkoukáte a říkáte si, že by vás začalo bavit prolézat staré zapadlé kouty, tak vás hra přešaltuje úplně jinam. Na chvíli si můžete i myslet, že se třeba někdy vrátíte. Ale nevrátíte…

Zatřetí – pamatujete na Alyx? Nebo na partu z Dragon Age / Mass Effectu? Hm, tak nikoho takového tu nemáte. Tedy vlastně tak trochu jednu postavu ano, ale sociální interakce se vybije v drsňáckých dialozích, které jsou správně hustý, ale nestojí vám za to, abyste se kvůli těm postavám ke hře vraceli. Ve hře se objeví, pronesou co mají, a nakonec z děje vystoupí jak obchodní cestující Jeřábek z vlaku ve stanici Pacov. Škoda.

Všechno ostatní funguje na jedničku: levelování postavy, sbírání předmětů, všechny ty RPG prvky, soubojový systém, atmosféra, vizuální podoba – to je všechno dokonalé. Jen ten chlad, který má pravděpodobně být záměrem a dokreslením bezútěšné atmosféry, prostupuje bohužel ze hry ven, směrem k hráči, a může se snadno stát, že hru odložíte stejně bez emocí, jako hlavní hrdina bez emocí odkládá lidi. A to je škoda.