Vítejte ve viktoriánské Anglii! Časy nejsou zrovna dobré, pane, řádí nám tu mor… Snažte se vyhýbt nakaženým, a pozor na krysy…

Dobře, není to viktoriánská Anglie. Je to fantasy svět, kde ale není žádná záhrobní veteš, a kde, věřte nebo ne, nejsou trpaslíci, skřeti, hobiti a ani jeden jediný prašivý elf! Vidíte, dávám 10 bodů z deseti a jdeme domů… Ech. Pardon, zpátky k tématu.

Není to viktoriánská Anglie, ale vypadá to tak. Cihlové domy, šedivé ulice, tovární komíny, město vylidněné morovou epidemií – vizuálně naprosto věrné (my starší pamatujeme film Tajemství Ocelového města, to je vizuálně něco podobného). V téhle viktoriánské Anglii, zvané Dunwall, už znají elektřinu a jezdí na motorových člunech, ale bojují stále šavlí a pistolí.

Příběh Dishonored začíná klasickým Začátkem Dramatu číslo 37: Hrdina, vysoce postavený muž, přijíždí z cesty zpět za svým králem. Král je záhy zabit, hrdina je obviněn z toho, že krále zabil on, a je uvězněn. Zítra ho čeká poprava… vlastně vás. A včíl plej! Naštěstí to je jediné výrazné klišé – tedy když vynechám to, jak je hrdina (tedy hráčova postava – zde nese jméno Corvo) zachráněn z basy tajnou odbojářskou (ne odborářskou, prosím!) organizací, ke které se připojí, a spolu svrhnou uchvatitele trůnu.

Tak, a víc už spoilovat nebudu, namísto toho si zaspoiluju na téma “herní systém”. Není ničím revoluční, ale milovníky určitého druhu her potěší, protože bere z velmi dobrých her velmi dobré prvky a citlivě je míchá do funkčního celku. Sledujte:

Vizuální stránka je steampunková, a la Bioshock. Pocitově je dystopická – vládnoucí lumpové, skupina rebelů, pusté ulice, na kterých se válejí odpadky a mrtvoly, bandy rabující opuštěné domy, to všechno vám může připomínat třeba Fallout nebo Half-Life 2. U každého úkolu je víc způsobů, jak jej splnit. Někdy se vám do cesty dostane jiná postava, která vám může výrazně pomoci, pokud pomůžete vy jí – třeba se “postará” o vaši oběť, když vy pro ni na oplátku zjistíte nějaké informace. Pomůžete? Nepomůžete? Na výběr máte i při samotném plnění úkolů – můžete tam vlítnout stylem Rambo (a pravděpodobně za chvíli hledat, kde že je namapované léčení a pak i kde je namapovaný reload), nebo se plížit, nepřátele nezabíjet, ale jen tak lehce přidusit (Deus Ex), nebo se proběhnout po římsách, okapech a střechách a přijít z té strany, kde vás nikdo nečeká a kde jednoho osamělého bloumajícího strážníka dostanete skokem z okraje střechy (Assassin’s Creed).

Máte k dispozici i určité magické schopnosti, jako například posunout se o kousek prostorem, zastavit na chvíli čas (dobrý protimluv, že?), vyvolat hejno krys, sfouknout nepřátele poryvem větru nebo se převtělit do jiného člověka či zvířete. Tyto schopnosti nakupujete (obdoba levelování z RPG) za nalezené runy; za nalezené peníze si pak kupujete vybavení a vylepšení zbraní. Zbraně používáte opět adekvátní viktoriánské Anglii – už zmíněnou šavli a pistoli, k tomu i kuši, granát a nástražnou zbraň “žiletkovou minu”. Zmínil jsem se o tom, že různá obranná zařízení můžete vypnout nebo přeprogramovat tak, aby neútočila na vás, ale na vaše nepřátele? Přidejte si k tomu i prolézání zapadlých koutů a prohrabování truhlic, obírání mrtvol o peníze a náboje… Tohle všechno při pohledu v první osobě.

Máte to? Tak máte představu o tom, co vás čeká v Dishonored! Nic, co bychom už neviděli jinde, ale tady to je smíchané s citem do chutného mixu.

Ale abych jen nechválil…

Ne, nebojte, nejsou tam bugy jako v jiných hrách od Bethesdy (namátkou Oblivion, Fallout, Skyrim…) – ale pravda je, že Bethesda to JEN vydává… Rukopis téhle společnosti poznáte v jiné věci, totiž ve velice ošklivých postavách. To, že mají mimiku topornou, to bych jim odpustil spíš než to, že jsou hranaté a chodí prkenně. Ostatně, s texturami se autoři taky moc nepárali a grafika místy vypadá, že měla být lepší, na zbytku věcí pak jen že mohla být lepší. Naštěstí to není až tak velká výhrada, protože atmosféra je mnohem silnější než touha okukovat jemné grafické detaily. Jen při jednání s lidmi to na vás dýchne…

PS: Jsou k dispozici i české titulky…