Tak co “dvojka”, strýčku? No, když to srovnám s jedničkou, tak je to úplně jiné… A jak, strýčku, horší, lepší? No, prostě jiné…

Kontext: Dragon Age: Origins, DA:O podruhé, DA:O – Awakening.

S prvním Dragon Age (Origins, říkejme mu důvěrně DA:O) jsem strávil mnoho hodin času, a poměrně příjemně. Přinesl (alespoň pro mne) dobrou změnu oproti oblivionské samotě, totiž partu kolegů, s nimiž hrdina vyrážel do bojů a trávil volný čas. Přiznávám – leckdy jsem vyrážel do bojů jen proto, abych poslouchal, jak se budou bavit, dohadovat a dobírat jeden druhého. Tedy výsledkem bylo “přiměřené nadšení”.

S datadiskem Awakening už to bylo horší. Pár chybek, vynechání zajímavých herních mechanismů, zjednodušení děje a příběhu, konec “staré party” – už to nebylo vono. Takže jsem byl, logicky, zvědav, co přinese dvojka.

Pak přišla (děkuji EA, jmenovitě Slavovi – díky!) a já se pustil do hraní. Co myslíte – byly nějaké problémy s instalací? Ale no ovšem že byly! EA Download Manager je – teď přemýšlím jak to říct slušně… hm… asi nejslušnější bude použít výraz “zvyjebaný kus exotského kódu, co našli vyhozený za zdí psychiatrické léčebny”. Kupte si, provuch, krabicovou verzi! *konec praktického okénka*

Tak, hru jsem si nainstaloval, po peripetiích spustil a viděl. Trošku mě zamrzelo, že není v češtině. Ne že bych anglicky neuměl, ale v hrách mě nebaví číst anglické dialogy. Spíš jen přelítnu okem, chytím význam a jedu, než abych se bavil slovními hříčkami atd. Takže hra s dialogama v angličtině je u mne -30% prožitku. Jasně, některé vtipy dokáže překlad zabít (někdy zabije i celou hru), ale zrovna u dějových a příběhových her bych češtinu uvítal.

Jo, a taky se ukázalo, jak geniální počin bylo vydání českého průvodce hrou. Průvodce u DA:O byla (aspoň pro mne) polovina zážitku.

Jaký je tedy DA2?

No, znáte Zaklínače? Ano? Tak zhruba tím směrem se vše přesunulo. Vysvětlíme si podrobněji.

Galerie screenshotů z DA2

Hrdina je nový – je to ten šedivý chlapík. Tentokrát žádný děsivý tajuplný mág, ale děsivý tajuplný neznámý, člověk bez historie, uprchlík, co přijde do města a vy vlastně nevíte, co přesně by měl dělat a proč, máte jen v kapse umolousaný lístek s naškrábaným písmem. Přijdete k bráně, tam vás nikdo nechce pustit, protože v městě se děje cosi tajuplného a zlého, takže vytáhnete ten lístek a čtete: “Dvacet deka masa z trpaslíka, kořen mandragory, jemně mletý drak, tři vejce”.

Pardon, nechal jsem se unést magickou atmosférou DA2, která se nese přibližně v tomto duchu. Samozřejmě se do města dostanete, začnete plnit úkoly, začnou se k vám přidávat kolegové, každý z nich má nějaké tajemství, přesně tak jak to máme rádi a jak to shrnula soudružka Tlamiczka. A vy hrajete, hrajete, plníte úkoly dál, občas uděláte nějaké rozhodnutí, které se ani moc podstatně neprojeví, protože když uděláte jiné rozhodnutí, než scénáristi čekali, tak vyleze nějaký šťoural, řekne “Ale….!” a vám nezbyde nic jiného, než říct: “Máš pravdu, tak to tedy uděláme jak říkáš” (a to doslova – zkrátka v možnostech odpovědí není jiná).

Systém dialogů byl zjednodušen, připomíná Mass Effect. Vidíte, co je odpověď kladná, negativní, co může mít nějaký vliv na další události…

No a takhle jedete, klikáte na dialogy, plníte vedlejší úkoly, plníte úkoly z hlavní linie, a pak je konec.

Jo. DA2 totiž nikam moc nesměřuje. Možná to je záměr a snaha o větší věrohodnost, ostatně životy většiny lidí tak nějak plynou a setkávají se s okolnostmi, aniž by měly nějaký velký cíl, ale život není hra a hra není život, tam by člověk nějaký cíl čekal.

Už jsem zmiňoval chození po městě. Hra se odehrává hlavně v několika městských částech; zmizelo zásvětí, resp. “únik”, zmizely ryze magické a tajemné úkoly a děj výrazně zcivilněl – řešíte zloděje, zrádce, předávání zpráv, sekty, rozbroje. Hra i tímhle připomíná Zaklínače (Mimochodem, víte, že vyjde druhý díl? Tudy, prosím…).

Věc, u které bych se rád zastavil, je grafika. Tedy ne herní, ta zůstala velmi podobná jedničce. Mě zaujala grafika v loadovacích obrazovkách. Z ní na mne padala úzkost, tíseň a  beznaděj… Víte, kacířsky si říkám, že hra s takovým grafickým stylem by mohla být naprostá kultovní pecka: oběšenci, plačící zhroucené postavy, ústa otevřená k němému výkřiku…

Trošku mi to připomínalo staré malby na etruských vázách. Tedy zpracováním, nikoli obsahem.

Na druhou stranu zjevně nezbyly peníze na design lokací. Například recyklace jedné jeskyně na třech místech(!) Nekecám. Jedna a ta samá jeskyně, použitá třikrát, jen pokaždé je zavalený jiný tunel. Prostě tam přijdete, a tam jsou dveře, co nelze otevřít. Zkoušíte leccos, a furt nic, furt zavřeno. Deset minut hledáte, jak dveře otevřít, pak rezignujete a jdete jinam. A za půl hodiny se při jiném úkolu dostanete do úplně jiné jeskyně a ovane vás pocit deja vu: Tady už jsem byl, jen támhle byly dveře, a teď tam nejsou… a támhle nebyly, a teď tam jsou. Hej! To myslíte vážně?

Takže je vlastně dobře, že většina hry se odehrává ve městě. To má aspoň části stylově oddělené a nechodíte furt jednou ulicí.

A když už jsme nakousli ty nesmyslnosti: hele, gamedesignéři, fakt vám přijde normální na hráčovu skupinu poslat partu nějakých pirátů, co skáčou z oken (!), a když je hráč pobije, tak se z nejsoucna materializují skrze okna opět další piráti? Nebo bitva s přízraky – zjeví se z nicoty, ze země, hráč je pobije, otře čelo a vžžžum – ze země vysublimuje další autobus vyjevených příšer. To jste byli tak líní vytvořit víc různých protivníků, různě tuhých?

Vůbec obtížnost je u DA2 problematická. Je sice fajn, že hned chvilku po začátku máte schopnosti udolat obra, ale tím to hasne. Sice sbíráte XP, zvyšujete své schopnosti, ale ono je to úplně jedno! A to jako že naprosto! Je úplně jedno, jaké schopnosti máte a co si rozvíjíte, rozvíjejte co chcete, protože stejně nakonec protivníka udoláte bez ohledu na taktiku. “Běhej okolo a pal tím, co máš po ruce” ve většině případů stačí. Hlavně si šetřete postavy (jako aby nepadly), protože autoři hry vždycky můžou mávnout magickým proutkem a vysypat z rukávu další tlupu pirátů, zlodějů, přízraků či sčítacích komisařů, co po vás půjdou.

Zbytek výhrad jsou prkotiny, typu toho, že máte dojít k nějaké postavě P, co je ve vaší partě, domů a něco tam s ní probrat. Jenže P je zrovna s vámi na výpravě… Nu což – jde s vámi k sobě domů, a tam všichni okouníte a nic. Pak vás napadne na dotyčkého nějak jako kliknout, a najednou – cutscéna: “To jsem rád, že jsi tady!” My jsme taky rádi, že jsme tady!

No a charakterové přemety (charakterem teď myslím povahu postav, nikoli “charakter” – tedy postavu, jak někteří pitomové překládají anglické “character”) jsou taky poměrně… no… leckdy máte chuť postavu podříznout, pohodit do kanálu a mrtvolu pomočit, ale nejde to a vy musíte říct “odpouštím ti, co jsme si, to jsme si, jdeme zas na obra!”

Jarda Svářeč Strun tvrdí, že otevřený svět je na překážku příběhu, a pokud má hra vyprávět příběh, měla by být omezená. Což o to, DA2 je omezená hra, a někdy to omezení setsakra pocítíte (ani hópnót ze schodů nejde!), ale těžko říct, že to omezení je vždy zrovna ku prospěchu příběhu.

Takže resumé: Ano, hra má světlé momenty – pokud jí odpustíte mdlé lokace, primitivní systém soubojů a nevěrohodné příběhové zvraty, tak si užijete několik desítek hodin pobytu v “Zaklínačském” příběhu, co je civilnější než DA:O. Jestli se vám první DA líbil a máte rádi hry a la Zaklínač, běžte si DA2 koupit – rozhodně je to lepší než datadisk DA:O-A. Pokud očekáváte hardcore levelování, odvažování schopností na lékárnických vahách, rozhodnutí co ovlivňuje výsledek hry a mystiku, zkuste to spíš jinde…