Jaký typ hráče jste?

Tenhle příspěvek je převážně pro lidi, kteří občas hrají hry, nazývané FPS, tedy “střílečky v první osobě”. A ještě jen některé…

Cože? Vy nehrajete střílečky? Tak aspoň nějaké strategie, realtimové nebo tahové… Určitě aspoň jednou za rok, ne?

Cože? Že jenom Tetris a Hledání min? Aha, tak vy asi ne.

Cože? A VY si nehrajete vůbec NIKDY, je to podle vás ztrráta času a radši si jdete ven zaběhat a blablabla? No, tak to máte život chudší než většina lidí a zvířat, ale jistě jste takto šťastní.

A po úvodním rozřazovacím testu zůstali jen čtenáři, kteří pochopí, oč mi jde.

Totiž: Ležel jsem takhle v džungli a obhlížel dalekohledem pozice korejské armády. Přemýšlel jsem, jak zlikvidovat jejich muniční sklad – vlevo věž s ostřelovačem, vpravo věž s ostřelovačem, dvůr plný vojáků,procházeli se tam, postávali, ale bylo jich fakt moc. Do toho jsem slyšel helikoptéru. Letěla někde nade mnou. Nemohli mě vidět, protože jsem byl v hustém podrostu, ale jakmile se odsud hnu, tak budu muset být moc opatrný a hledat skrytou cestu, dostat se do vhodné pozice a pak…

Ano, co pak?

V zásadě má člověk ve většině her na výběr dva různé přístupy. Nazval jsem si je střelec a splašený střelec (což jsem pak překvalifikoval kvůli negativním konotacím na ramba).

Střelec si najde nejvýhodnější pozici a krátkými, přesně mířenými údery likviduje nepřátele jednoho po druhém a nakonec si dojde do prázdné vesnice efektně zlikvidovat muničák.

Rambo si najde nejvhodnější pozici, pak nahází na cíl spoustu granátů a dýmovnic a s mohutným řevem (vhodný text: URÁÁÁ) se vyřítí z dýmu uprostřed nepřátelského tábora a pálí okolo sebe na všechny strany brokovnicí, dokud nejsou všichni nepřátelé mrtvi, tábor zničen a muničák rozstřílený, nebo dokud ho nesejme ten ostřelovač z věže.

Některé FPS inklinují k tomu či k onomu přístupu, jiné dávají hráči na výběr. Já mám osobně radši první přístup. Sice to je pomalejší a není to takové spektakulární, jako mariňák v oblacích dýmu zběsile střílející rotačákem, na druhou stranu člověk šetří munici, šetří klávesnici a pravděpodobnost, že přežije, bývá vyšší.

Proto mám taky raději ty hry, kde je pevný počet nepřátel v oblasti. Tedy třeba 20 povstaleckých vojáků ve vesnici. Jakmile je zlikviduju, vím, že mám klid, pokud přes pole nepřijedou posily. Pak si hru opravdu užívám – pušku s dlouhou hlavní, kvalitní optická mířidla, 1.1 výstřelu na jednoho kašpárka, v klidu si připravím půdu…

Zastánci Rambo-stylu říkají, že taková hra je za A nudná, za B zdlouhavá a za C že to není žádnej boj, ale jen takový střílení na daleký terč, žádný pořádný vzrušení, žádná akcička.

Sledoval jsem různé hráče, s různými hráči jsem hrál, a připadá mi, že styl hraní těchto her bývá dost často spojen s věkem. Čím mladší hráči, tím spíš se budou vrhat do bojů a la Rambo (“co na tom že mě dostanou, obnovím se támhle u vlajky”), čím starší, tím spíš si půjdou za svým cílem pomaleji, trpělivěji a opatrněji.

Zkrátka mi připadá, že Rambo je dobrý do her s nekonečnými zdroji – do her, kde mám stále plný zásobník a kde chodí další a další nepřátelé, zatímco Střelec je poněkud, přeci jen, reálnější.

Mezitím jsem našel vhodné místo a dvěma přesně mířenými ranami jsem zlikvidoval ostřelovače. Pak jsem se připlížil zezadu k muničáku, kde byl jen nějaký mladý voják. Nekladl odpor. Našel jsem vhodné místo pro balíček s trhavinou a s velkým rámusem jsem se začal prodírat ven. Někteří vojáci mne běželi hledat, a když byli u muničáku, odpálil jsem nálože. A nakonec jsem se vyřítil z doutnajících trosek a chabý odpor zbývajících Korejců jsem eliminoval Rambo stylem.

Které že hry to mám tedy rád? Takové, kde není řežba nutnou podmínkou k projití. Takže namátkou: Half-Life 2, Call of Duty, Stalker, Crysis, staré Delta Force…

A co vy, čtenářové? Hrajete střílečky? A jaký styl hry máte raději?