Lara Croft má krásu matky a má silu tatka… Věřte mi nebo ne, Lara Croft a její dobrodružství mě úspěšně míjely až do letoška. O to víc jsem si to užil.

Někdy není od věci naskočit do rozjetého vlaku. Sice okolo sebe slyšíte frflání, jak to před lety bylo mnohem lepší, tráva zelenější a herní koncepty propracovanější, ale buďte v klidu, minimálně ze tří čtvrtin to je nostalgie starých hráčů, co tehdy, v dobách prvního dílu, chodili do školy a měli čas to hrát na úrovni hárdkór, zatímco dneska už nemají čas. Fskutčnosti jsou jejich vzpomínky milosrdně zamotané do antialiasingu zapomnění, takže i ten Manic Miner v duchu vypadá, že byl v true color. Když máte to štěstí (jako třeba já), nějakou sérii dost dlouho ignorujete a pak se k ní dostanete ve chvíli, kdy udělala (ne zrovna špatný) restart, tak tohle sentimentální zatemnění uvidíte…

Letos jsem si, ký čert mi to nakukal, to nevím, pořídil Tomb Raider. Upřímně, o téhle sérii jsem věděl jen že tam je Lara Croft, která svým pixelovým poprsím způsobovala pubertálním hráčům vlhké sny, a že tutéž Laru hrála v nějakém filmu Angelina Jolie a bylo to strašný. Ovšem recenze zněly pozitivně, tak proč to nezkusit? Po tragédii se Skyrim a třetím Assassínem se mi nic strašného stát nemohlo: na nic jsem se netěšil, nic mě tedy nemohlo zklamat, nanejvýš příjemně překvapit. A nemohl jsem ani pyskovat, že předchozí díly byly lepší, protože jsem o nich věděl lautr kulový.

A tak jsem se, list nepopsaný, vrhnul do dobrodružství mladé archeoložky, která ovšem v téhle hře není ta drsná Lara s pistolí na prdeli a lukem v ruce, ale spíš taková studentka čtvrtého ročníku VŠ oboru archeologie, co jede lodí, tou lodí výletní, a bude to děsný dobrodrůžo – až do chvíle, kdy loď ztroskotá a začne to být opravdu dobrodrůžo. Ocitnete se na pustém ostrově, který – k vaší smůle – není tak úplně pustý.

Ne, žádné zombie (hurá!) tam nejsou. Jsou tam jen trosečníci, co tam ztroskotali před váma, plus nějaká tajemná síla starého kultu. Což je kombinace, ze které snadno leckomu jebne, obzvlášť když má k dispozici spoustu zbraní. Aniž bych moc spoiloval, tak naznačím, že strážci kultu, kteří si myslí, že ovládají celý ostrov, jsou docela tuzí (i když místy tupí) protivníci.

Ale nepředbíhejme… Lara se ocitá na břehu, kde ji najdou místní, dobře mířenou ranou ji pošlou do limbu a dotyčná mladá slečna se probírá v nedůstojné pozici – svázaná jak pečínka, visící hlavou dolů. Naštěstí jí brzo dojde, že tady jde o život, tak se z téhle pozice dostane a začne utíkat. Během dvaceti minut herního času máte naprosto jasno – kdo je přítel, kdo nepřítel a o co vlastně jde.

Lara postupem hry získává nové zkušenosti, vylepšuje předměty a zbraně, a tak takový luk, který je na začátku spíš k opírání a drbání na cemru, se celkem záhy stane nástrojem nejen k boji, ale i k překonávání překážek. Zbraní není moc – jsou čtyři, a je to tak akorát. S rostoucími zkušenostmi si můžete vylepšit kapacitu zásobníků, přesnost střelby, rychlost střelby…

Ale co další lidé z lodi? Lara nejela na kajaku sama, na lodi bylo víc lidí – a ano, mnozí přežili. Laře se s nimi podaří spojit a mohou pokračovat ve snaze o záchranu společně. Její “přátelé” (píšu to do uvozovek, protože ne každý, kdo s Larou přežil a nehodlá ji zabít je její přítel) jsou takové postavy, no, slušně řečeno “jednorozměrné”. Každý má jednu jasnou motivaci, dobří jsou stále dobří, mizerové jsou mizery konstantními… Naštěstí je potkáváte víceméně jen v mezihrách, kdy si řeknete, jaký bude další postup, a pak se zase rozdělíte a jdete si na vlastní pěst.

Samotná hra je taková 3D akční adventura (to pro milovníky škatulek) či kombinace Assasin’s Creed (pohybem) a nějaké survival hry (to je pro milovníky přirovnání). Skáče se a šplhá, občas se bojuje, občas se řeší logické či fyzikální hádanky. Herní svět je poměrně otevřený, není nezbytně nutné jít koridorem za cílem dané mise, ale můžete si odskočit, prolézat staré kobky a plnit vedlejší úkoly, z čehož máte zkušenosti a součástky, takže můžete vylepšovat svoje schopnosti.

Recenze vytýkají Tomb Raideru hlavně dvě věci. Jednak nízkou inteligenci nepřítel při boji zblízka, popřípadě to, že moc nereagují například na situaci, kdy šípem zastřelíte jednoho z hlídky. Druhý se stále rozhlíží, a kdyby nepřiletěl další šíp a neproklál mu lebku, tak tam snad bude stát a rozhlížet se do soudného dne. No a druhá věc je spíš ideologická. Totiž – Lara, ta studentka čtvrtého ročníku VŠ, se dostane (napsal bych “spoiler alert”, ale ono to je tak moc na začátku hry, že se to snad ani spoilerem nazvat nedá) do situace, kdy je přímo ohrožována neotesaným hromotlukem s pistolí. Souhrou okolností (a vašeho ovládání, jak jinak) se k té pistoli dostane, namíří, stiskne spoušť, prásk, hromotluk má hlavu na kaši a Lara nervy v kýblu. Ovšem za chvíli už odstřeluje protivníky jako zručný Hitman.

Chápu, proč se to recenzentům nelíbí. Chápu, proč jim to připadá psychologicky nesmyslné a za vlasy přitažené: asi proto, že nikdy nebyli v situaci, kdy jim někdo usiluje takhle explicitně o počestnost a život. To se pak člověk naučí střílet bez emocí. Jen chci říct, že zrovna tohle bych hře nevyčítal jako příběhovou slabinu.

Když už zmiňuju příběh: pominu-li tajemné síly a placaté vedlejší postavy, tak je skvěle napsaný, s pěknými zvraty a dramatickým spádem. Po čtyřech hodinách hraní jsem byl přesvědčený, že jsem došel na konec, ale pak… jeden blesk, rána, beznaděj… Výborně napsané a předvedené. Tak dobře, že jsem pak, když opravdu přišel konec, furt nevěřil. Znáte to: přijde konec, nevěříte, ale je to tak. Co teď? Nechce se vám ze světa, kde jste strávili spoustu času, a tak si říkáte: skvěle, co takhle další hru z téže série? A tak jsem si stáhnul demo pro předchozí díl, hrál jsem si s ním asi dvacet minut, byl jsem jím upřímně zklamán a odložil ho na dno harddisku.

To i replay téže hry je zajímavější než hrát po posledním dílu ten předposlední. Upřímně. Můžete mi věřit, právě jedu Tomb Raider podruhé…