Kdo nehrál Oblivion, neví co je a) rozsáhlý příběh, b) hra plná fatálních bugů. S Oblivionem jsem strávil snad 150 hodin čistého času, takže je rozhodně na místě tuhle, dnes už starou, hru připomenout.

Oblivion je název čtvrtého dílu ságy The Elder Scrolls. Třetí díl byl Morrowind, ten jsem nehrál, druhý ani první taky ne. Až u Oblivionu jsem se chytil. Navrtali mě do něj s tím, že si prý užiju obrovský volný svět a naprostou svobodu konání. To mě hodně zaujalo a nahlodalo, a nakonec jsem tohle všechno našel a báječně si to užil. Ale možná bych měl na úvod vysvětlit pár věcí:

Dračí doupě znám. Hrál jsem několikrát, pak přestalo bavit a já se věnoval průzkumu v oblasti sexu, drog a rokenrolu. Pána prstenů i Hobita jsem četl někdy 89-90. Nejvíc jsem na tom oceňoval propracovaný svět a mytologii. Má oblíbená scénka je ta s Tomem Bombadilem, takže je pochopitelné, že se mi filmová verze nemůže líbit. A taky nelíbí, je to The Patos. Nemám rád Terryho Pratchetta a Zeměplochu. Četl jsem několik jeho knih, ať už o Zeměploše, tak o Nomech, a ukrutně mi vadila alegoričnost a pomrkávání, jako že “hele, hele, dobrej fór, ne?” V tomhle jsem s Tolkienem zajedno: Alegorie mi je z duše protivná od chvíle, kdy jsem ji dokázal rozpoznat. Staré RPG hry jsem nehrál. Nebavily. Tedy je logické, že jsem od Oblivionu nic moc nečekal, ale zkusil jsem to, a ono jo!

(Two World, Gothic, Diablo, Risen, nic z toho nechytlo… Jen aby byl pořádek.)

Sedl jsem k Oblivionu, začal hrát, po několika hodinách hraní jsem se ocitl kdesi v pekle pekelném – a sáhl jsem po návodu. Tam jsem pochopil, že a) jsem odehrál asi tak 1% celé hry a b) že bude potřeba prozkoumat svět blíž. Prozkoumával jsem dalších třicet hodin. Pak mi odešel disk a já přišel o veškerá data, včetně uložených her, takže při druhém hraní už jsem na to šel trošku jinak, a zase to byl fajn zážitek na desítky hodin. Pak vyšly datadisky, takže jsem měl opět důvod strávit několik desítek hodin ve světěš Oblivionu. Pak uteklo několik let a loni, tuším, mě napadlo, že se na Oblivion zase podívám. Sice už to znám, ale zkusím jinou postavu, jinou taktiku a tak. Dalších třicet hodin (a zatím nedohráno). Letos jsem si pořídil Oblivion na XBox, takže si to v rámci příprav na herní podzim procházím zase, tentokrát na XBoxu. Zatím odehráno asi pětadvacet hodin. Myslím, že to hovoří za vše.

Proto když jsem zjistil, že začal předprodej dalšího dílu The Elder Scrolls, následovníka Oblivionu jménem Skyrim, neváhal jsem ani minutu. Hra vyjde 11. 11. 2011, a já mám takové tušení, že to je “sázka na jistotu” a že jsem předobjednáním neudělal chybu ani za mák. Mezitím jsem totiž od Bethesdy hrál Fallout 3 a Fallout:NV, které jsou milovníkům FO série proti srsti, ale já je považuju za nejlepší ze svých herních zážitků – taky o nich budou další díly o Bethesdě.

Mimochodem, roztomilá ilustrace ukazuje rozdíly ve složitosti jednotlivých her – Bioware jsou třeba Mass Effect či Dragonáž, Bethesda jsou právě Oblivion a Fallouty…

Co je na Oblivionu tak skvělého, že ho hraju furt a pořád dokola? Grafika to rozhodně není – krajina ani stavby neurazí, je na to sice pěkné pokoukání, ale mohlo být líp, že. Ostatní postavy ve hře jsou pak vyloženě hnusné. Ne technicky nedokonalé, ale vzhledově hnusné. Snad kromě koní a psů. Rozhodně si na Oblivionu neužívám ani stability či odladěnosti. Občas se stane, že jdete na schůzku s osobou, která se prostě nedostaví, nebo jdete do truhly pro předmět, a ten tam není, nebo čekáte, až někdo otevře dveře, ale on je nikdo neotevře, nebo chcete projít otevřenými dveřmi, ale nejde to, nebo… OK, myslím že pointu máte.

V čem je to kouzlo, že tohle všechno Oblivionu odpustím, nahraju si klidně poslední Save (sakra, napsal jsem Savo, ještě že to po sobě občas čtu!) a projdu vše znovu? Asi atmosférou a příběhem. Atmosféra je totiž i přes poněkud obstarožní grafický engine výborná – ano, není třeba mít hypersuper grafiku, stačí když je dobře udělaná, netrčí a slouží příběhu.

Příběh v Oblivionu vlastně velmi přesně odpovídá tomu obrázku. Máte hlavní příběhovou linii: Král – vražda – nalezení levobočka – boj s pekelnými mocnostmi – slavné finále. Jenže nemusíte hnát příběh zrovna tudy. Já se třeba při hraní dostanu do bodu “najdi levobočka”, a po jeho nalezení ho nechám meditacím, utrhnu se a jdu si po svém. A že je po čem jít.

Tak zaprvé – můžete se stát členem nějakého profesního sdružení, gildy. Nabízí se mágové a bojovníci. Trochu míň se nabízí zloději, ale jsou tam. Ještě o něco míň se nabízí gilda nájemných vrahů. Každá z gild po vás bude chtít splnění mnoha úkolů, a než se stanete Arcimágem, Černou rukou, Šedou liškou a tamtím-tím-šéfem-bojovníků, počítejte tak pětadvacet (hodin). Pak taky v každém městě a ve vesnicích najdete nějaké úkoly, když se budete ptát lidí. Po světě Oblivionu se nachází spousta svatyní, ruin a jeskyní, ty si můžete ve volných chvílích procházet. Jeden z vedlejších úkolů (Sběratel) obnáší najít a prohledat deset starých ruin. Mají v průměru tři úrovně každá. Pak vás čeká i nějaký final fight – počítejte tak čtyři hodiny, když budete vědět, kam máte jít.

Oblivion není jen rozsáhlý – rozsáhlost sama nedělá dobrou hru, viz třeba Far Cry 2, kde vás honili po mapě jak nadmutou kozu a dobrá hra z toho nebyla. Oblivion má hlavně konzistentní a propracovaný příběh. V příběhu se prolínají zvyky, mýty, specifika světa (děj se odehrává kdesi na vzdálené planetě, kde, shodou okolností, civilizace dospěla do fáze hrdinských eposů) i prosté lidské (ehm…) osudy. Hra je zabydlena spoustou postav, které mají svoje jména, svoje domy, svoje osudy, vlastní příběhy a zvyky, které žijí svými životy – například se na noc doma zamykají a přes den chodí za prací a odpočinkem. Všechny tyto detaily (já vím, to není detail, ale sakra velká makačka) napomáhají tomu, že v Oblivionu dokážete žít.

Pokud byste zvažovali Oblivion, tak za 14 dní vyjde doslova za pár stovek výroční verze Oblivionu.

PS: A vy ostatní – nezapomeňte, za necelý měsíc je tu pokračování s názvem Skyrim!