Tak co “dvojka”, strýčku? No, když to srovnám s jedničkou, tak je to úplně jiné… A jak, strýčku, horší, lepší? No, prostě jiné

(more…)

Co? Hra roku 2011 v květnu? Zase někdo předbíhá, co?” No, jak se to vezme. Pokud se zmýlím a přijde do konce roku ještě lepší hra, tak vlastně budu velice spokojený!

(more…)

Jak jsem nedohrál MoH a Dead Space 2, zato jsem si užil Mirror’s Edge, a na parcela stále tráva…

To vám bylo takové suché období… Loni na podzim to začalo a až do jara se táhlo, kdy nějak nebyly nové dobré hry. Tedy s výjimkou Falloutu NV, ten mě moc potěšil. Ale krom toho přišly i jiné očekávané tituly, jako třeba zmíněný MoH a DS2.

Medal of Honor měla být taková střílecí akce od EA – odpověď na CoD:MW. CoD jsem hrál s chutí a s radostí, byla to taková ta odpočinková akce, kdy si člověk během volné půlhodiny, než se mu nainstaluje virtuál, projde jednu či dvě mise, odreaguje se a pak se opět zapojí do pracovního procesu.

MoH by byl skoro přesně takový, kdyby byl přesně takový. Jenže on nebyl. Z nějakého důvodu v EA pospíchali na vydání (proč? CoD už stejně nepředběhli) a nechali v kódu pár bugů, které nebyly otravné, ale přímo “deadly”.

První bug, na kterém jsem se zasekl asi na tři opakování (nekecám!) byl v té pasáži (*SPOILER*), kde se ostřelují přijíždějící jednotky pomocí dalekohledem naváděných střel. Čučel jsem do dalekohledu, střílel jak o život, a najednou CVAK, a konec, věž byla dobyta, nazdar, reload!

A v reloadu zas.

Nakonec jsem podlehl, poGooglil a zjistil, že to je bug, kdy se PROSTĚ během hry NĚCO přenastaví, a už to zkrátka nejde, takže je nutno projít ne od posledního savu, ale celou misi znovu. Twadá. Vzhledem k tomu, že tenhle bug byl na samotném konci mise, tak jistě víte, jakou radost mi udělal.

Druhý bug mě překvapil ve chvíli, kdy jsme se třemi kolegy (počítačem řízenými) běželi zrušit minometné hnízdo. Najednou se kolegové zasekli, stáli na místě a pokřikovali. No co, jakáž pakáž, šel jsem a vystřílel jsem to sám, jenže dál nic, nešlo nikam… A pak jsem objevil příčinu: Jeden z kolegů z týmu “vrostl do zdi” a zoufale tam cukal končetinami. Vyběhnout nemohl, zastřelit ho nešlo, a protože se nepohnul a nedoběhnul k ostatním, tak všichni stáli jako piky a nešlo se dostat dál.

Totiž MoH používá takový ten systém “kolegů”, kdy třeba po úspěšném splnění úkolu jeden z nich přiběhne a rozkopne dveře. A pokud nepřiběhne, tak dveře nerozkopne a vy se nikam nedostanete. Což by nevadilo, pokud by kolegové nezatuhávali v těch zdech.

Celkový dojem z MoH byl takový, jak to jen říct… rozpačitý. Tam, kde jsem si s CoD zlehka běžel příběhem, tam jsem v MoH klopýtal a zakopával o podobné pitomostě, které otravovaly a otravovaly, až nakonec otrávily. A hra, která otravuje, není dobrá hra.

Shrnutí

PlusyNení
MínusyChyby a problémy technického rázu
VerdiktDobrá FPS, ale spousta bugů; pokud nevyšelpatch, nemá to smysl hrát
Hodnocení
65%

Vsuvka o kažuálech: My, kažuálové, nechceme hru jako výzvu. Nechceme ji pokořit, nechceme si vyrýt mezerníkem do předloktí “prošel jsem Dooma na HC level”; nic z toho. Chceme se bavit. Jasně, pro hráče her je to úpadek, sralbotkovství a důkaz nedostatečné tuhosti dotyčného, kterému by snad ani joystick neměl přijít do ruky, jenže – c’est la vie! Pokud mě hra nebaví, zahazuju ji a nevracím se k ní, není to pro mne výzva, je to pro mne opruz. A z toho hlediska taky hry hodnotím. Soráč, pařani, ale tak to je.

Dead Space 2 začalo velmi pěkným marketingovým očekáváním. Správně dávkovanými trailery, výbornou promo akcí, zkrátka vším, co má áčkový titul mít. A pak mi přistálo na PC a já ho spustil.

Prostředí DS2 je takové opravdu kosmické. UI trošku připomíná Mass Effect 2, což je dobré, protože se v něm člověk neztratí.

Hra má, podle Jardy F., příběh, mystérium a vlastní propracovanou mytologii. Nevím, jedničku jsem nehrál, takže mi příběh unikl, ale dejme tomu… Skočil jsem rovnýma nohama do dvojky, a shledal jsem ji příběhuprostou, a co hlavně – atmosféryprostou.

Totiž: Jdu, jdu, jdu, sbírám předměty. Když je přede mnou temné zákoutí, tak tam někdo bafne. Když začne hudba znít dramaticky, bafne Megapříšera. Vše je zahaleno do polostínu, kde to může, tam to poblikává… “Atmosféra strachu” je podpořena enervujícím hudebním doprovodem, šepotem a vzdáleným kvílením, které je náhle (když na vás někdo skočí) nahrazeno řevem a ječením. To by bylo dobré, kdyby to nebylo tak monotónní.

Můžete jít jedním jediným způsobem. Linearita, která v HL2 nevadí a v MassEffectu ji odpustíte, mi byla u DS2 z nějakého důvodu velice nepříjemná – asi proto, že prostředí (vesmírná stanice) přímo vybízí k větší volnosti. Ale to ono ne! Z cesty není moc možností kam si odskočit a najít něco zajímavého; hra vás žene příběhovým koridorem plným “náhle vyskakujících příšer”.

První kapitola, druhá kapitola, třetí kapitola… Mám plný inventář, z nekromorfů vypadávají další a další věci, náboje a lékárničky, já to nemám kam dávat, někde něco řve, celé to bliká, mám se asi bát, ale nebojím se, ze všeho jako by čišelo “BOJ SE!”, běží na mne asi čtyřicet zmutovaných dětiček, střílím, padám, zabily mě, reload, běží na mne znovu, sejmul jsem je, hurá do výtahu. Výtah skřípe a vrže a ječí, vypadává v něm světlo, zasekne se, to znamená že na mne někdo skočí, taky že jo, střílím, běžím, všechno to bliká, vida, támhle je roh, tam něco bafne, dobíhám k rohu a střílím – jasně, chtělo to bafnout, kam teď, hm, támhle svítí světlo, takže jedině tam, je to docela daleko tmou, to znamená že až proběhu, tak na mě něco bafne zezadu, a taky že jo, prásk prásk, ESC, Quit, Exit to Windows, nashledanou.

Nezažil jsem, že by mě nějaká hra takhle přestala bavit. Opravdu, jako když luskne prsty. Uprostřed akce jsem zmáčknul Escape, vypnul jsem ji – a konec. Proč?

Pravděpodobně bude příčina v kombinaci několika faktorů. Hraní je silně lineární, během těch iks kapitol, co jsem prošel (cca půlka hry) je to pořád na jedno brdo. Nemám chuť zkoumat příběh, protože nemusím – můžu to celé pojmout stylem “běž podle kompasu a rubej to všechno”. Je jedno, jestli to jsou Arabové v MoH nebo nekromorfové v DS2. Běž a střílej po všem, co se hne. Takže se hra smrskává na lineární chodičku et rubačku.

Co se strachu týče – u her se nebojím, nejvejš lekám, ale upřímně řečeno – když tušíte předem, kdy se máte leknout, tak se moc neleknete. To mě víc vyděsila manželka, co na mne nečekaně promluvila (sedím zády ke dveřím, tak jsem ji neviděl vcházet). To jsem se málem leknutím počůral. A (*SPOILER*) když jsem ve FO:NV přišel do vesnice, kterou legionáři vypálili a zajatce ukřižovali podél cesty, byl to emočně mnohem silnější okamžik než cokoli v DS2. Tam mi bylo regulérně hnusně. V DS2 ne.

Shrnutí

PlusyVizuální stránka
MínusyAtmosféra, příběh: nula
VerdiktMožná pro ty, co hráli první díl - já tam nenašel nic, co by mě udrželo až do konce
Hodnocení
65%

Tentokrát má tedy EA za zimu jen půl hvězdičky. Těším se na Dragon Age 2 a na Crysis 2, na tu obzvlášť.

Pozitivní je Mirror’s Edge – taková lehce japonská lehce komiksová hra od EA, běhačka a skákačka stylem parkour (to jsou ti jak běhají městem po zdech a lavičkách a po střechách). Vyvážená hratelnost a rozsah misí, vysloveně odpočinkové. Doporučuju místo Tetrisu.

A příště, příště si povíme o Assassin’s Creed Brotherhood, která mě bavila po půlku prosince (pak jsem musel vrátit Xbox).

Včera ve 12.05 jsem vybalil z obří škatule XBox 360 a Kinect.

Kinect, kdybyste to nevěděli, vypadá jako silně opuchlý ovladač k televizi na stojánku.

Vše jsem pospojoval a začínám hrát.

12.18 Stále hledám baterky do gamepadu, což je takové to s čudlíkama a páčkama. Ještě minulý týden jsem dvě kupoval… :/

12.20 Po telefonátu manželce mám jasno: Baterky uklidila do šuplíku, kde nikdy žádné nebyly. Ale co, gamepad funguje, spouštím XBox. Prý se bude aktualizovat. OK.

12.35 XBox se doaktualizoval, vkládám DVD s Kinect Adventures. XBox oznamuje, že musí mít připojení na internet.

12.41 Našel jsem kabel a připojil XBox k netu. Oznámil, že musí stáhnout aktualizace.

12.48 XBox stáhnul aktualizace a oznámil, že bude instalovat aktualizace.

12.55 Po kratším nedorozumění se mi podařilo vysvětlit, jak je to s XBox Live účtem. Hra se spouští a oznamuje, že musí stáhnout aktualizace.

13.01 A hrajem! Kinect mě detekuje – ještě aby ne – já na něj mávám, všechno krásně funguje.

13.03 Volá manželka, aby mi řekla čtyři různé jedovatosti, jmenovitě: “Už ses probořil k sousedům při tom poskakování?”, “Jaký nábytek jsi už zničil?”, “Nerozkopnuls kytky?” a “Jsi živej?”

13.05 OK, jdeme na to. Sjíždím řeku na raftu, decentně vyskakuju (ten mrzák Kinect snad detekuje, jestli zvedám nohy z podlahy?!) a elegantními skluzy ovládám pohyb do stran

13.07 První kolo skončilo a na televizi se objevily moje fotografie. Poznámka 1: To musí jít někde vypnout. Poznámka 2: Hrát jen v trenýrkách není moc dobrý nápad.

13.30 Mám za sebou házení míčem, ucpávání děr v akvárku a další sjezdy po divoké řece. Pohyby začínají být jistější, tělo zaplavují endorfiny, to bude pohoda! Kde je Dance Central?

13.35 Podařilo se mi probojovat se skrz celofánový obal k DVD. Vkládám do konzole, spouštím – bude se prý něco stahovat…

14.00 Gá gá u la lááá… Zvládám celý Poker Face na nejnižší úroveň obtížnosti.

14.30 Leje ze mne jako bych padl do strouhy. Tančím na Funkytown a připadám si báječně štíhlý. Obávám se ale, že sousedé z protějšího bloku nevědí, že tančím a jsem štíhlý, a mají spíš dojem, že pozorují epileptického hrocha.

14.50 OK, máme tu ještě Kinect Sports. Krátký zápas s celofánem, DVD do mechaniky – a budeme stahovat a aktualizovat.

14.55 “Hru spustíte zvednutím rukou nad hlavu.” Fajn, to by mi šlo. Dělám taková ta vítězoslavná gesta, jako “jo, jsi fakt dobrej” a mávám davům na stadionu. Davy šílí. Sousedé z protějšího bloku otevřeli okno, aby měli lepší výhled.

15.30 Třikrát jsem vyklepl počítač v bowlingu.

15.55 Dvakrát jsem zvítězil ve stolním tenise. Soused odnaproti montuje na parapet dalekohled a sousedka drží v ruce krabici popkornu. Zavírám žaluzie.

15.59 Po prvním kole boxu odpadám. Bolí mě pravé rameno od smečování a od boxování. Dáme oddychovku – Kinectimals. Je to pro děti a je tam roztomilé gepardě.

16.15 Po stažení aktualizací se ukázalo, že děti milují dlouhá ukecaná intra, zatímco stojí před Kinectem. Inu, děti… Ale už mám vybraného společníka, tygříka bengálského, dobrodružství začíná!

16.20 “Naučíme se některé triky… Skočte, a tygřík skočí.” Odlepit nohy od podlahy je po boxu poměrně náročné. Neříkal někdo, že to je oddychovka pro děti?! “Zatočte se, a tygřík se zatočí…” Ufff, nejde se jen natočit, musím se fakt zatočit. “Naučíme tygříka trik Dělej mrtvého. Je to jednoduché, prostě si lehněte na záda!” S hekáním, sténáním a klením si lehám na záda. Oddechuji. Po chvíli zvedám hlavu a obhlížím situaci: na obrazovce je opravdu roztomilý animovaný tygřík, vykydlý na zádech, a do vzduchu si mává pacičkou, ale já se nezvednu. To vše pozoruje z gauče dobrman s výrazem anglického lorda. OFF! Nebudu tu pro srandu čoklům!

V sedmnáct nula osm mi to ale nedalo a zkusil jsem, jestli zvládnu tu Lady Gaga i na střední obtížnost. V osmnáct dvanáct jsem ji zvládnul, ale zároveň jsem dospěl k názoru, že HARD obtížnost nechám na jindy.

V půl osmé jsem se pokusil vstát z křesla, marně. Poprosím ženu, aby mě odkutálela k posteli a půjdu spát.

Ve třičtvrtě na osm přišla SMS. Psal Radek Hulán, jestli nedáme online volejbal.

Že jsem v Mass Effectu (tom prvním) trpěl na Liaru T’Soni rád přiznám. Potěšilo mě, když se s ní Shepard zase setkal v ME2, ale nepotěšilo mě, že jen nakrátko. Když jsem měl prošlou hlavní dějovou linii, tak jsem se stavoval v její kanceláři, jestli by třeba neměla čas – prý furt ne, furt řeší Shadow Brokera…

(more…)

Na tuhle hru jsem se podle popisu moc těšil. Je to přeci přesně můj styl…

Ležím v příkopu u silnice. Slyším hlasy nějakých místních ozbrojenců a vím, že stačí neopatrný pohyb… Aha, támhle jsou – o kousek níž, za zatáčkou. Škoda že nemůžu přeskočit svodidlo a připlížit se k nim shora. No, nejde to. Musím se doplížit škarpou až dolů. Plížím se, plížím, už jsem v zatáčce – sakra, odsud jsou skryti za autem. Podívám se optikou pušky – ano, jsou za autem a jsou dva. Vidím z nich jen kus vojenských bot. Opřu pušku o rameno, zatajím dech – PRÁSK! PRÁSK! – dvě rány, dva zásahy, dva vojáci se kácí k zemi, na místě mrtví! Holt starý dobrý smrtící průstřel bagančat…

XZone

Tak, to by bylo na úvod v kostce to zásadní o Sniperovi. Podle popisu se to zdálo skvělé. Kombinace toho nejlepšího z Crysis a CoD s důrazem na to, co mám rád: tedy trpělivá akce, nevšední postup, sniper, stealth… A ono to tak v zásadě i je, ale nějaký ten detail, co odborníka dráždí, ale vy si ho… ne, kecám, čas od času vám to bude pít krev jako otravný komár.

Všechno začalo dobře – nastavení grafiky, vše na full, bez problémů. Nastavení ovládání přesně v tom starém dobrém stylu, kdy stačila člověku myš a osm kláves, úvodní tréninková epizoda slušná, a pak hurá do akce.

První akce byla taky perfektní – jako Crysis bez nanosuit… Jenže pak se začaly objevovat mouchy, které jsem shrnul v úvodním odstavci. Najednou chcete skočit přes nízké zábradlí, a nejde to. Hra vás brutálně žene nějakým směrem, ale nedělá to jen level designem. V místě, kde designér nevěděl, co tam narvat, aby mu hráč neprolezl, je prostě “neviditelná zeď”, maskovaná za zábradlí, svodidla, větve… Problém je, že občas se za neviditelnou zeď dostanete, a pak se jen těžko dostáváte ven.

Trošku vadí i to, že nepřátelé padnou po zásahu do palce u nohy stejně jako po zásahu do hlavy, akorát zásahy do hlavy najdete na konci levelu spočítané v přehledné tabulce.

Jinak je to hra dobrá. Děj sice nenápaditý (kolik drogových bossů jste už v jižní Americe postříleli?), ale líbí se mi třeba střídání misí, kdy si jedno a totéž prostředí projdete jako sniper, co jistí cestu pro komando, a pak jako člen toho komanda.

Sniper je dobrá oddechovka s krátkými misemi, kde si užijete odstřelování i stealth akce i akcí na čas i střelby ze všemožných zbraní a dopravních prostředků. A pak při nasedání do motorového člunu spadnete do vody a zjistíte, že na člun nelze vyskočit ani se vydrápat. Musíte zpátky na břeh, přeběhnout po molu a skočit znovu. Jste ve člunu, hurá – a vaši kolegové sedí a čučí, dokud nepřijdete na přesně to jedno místo, kde se spustí skript, a oni začnou křičet “Jedem, jedem, rychle, není čas…”

Ale pokud jste ochotni se přes něco takového přenést, tak si Snipera užijete. Pokud tedy máte rádi spíš ty delikátní akce než “Rambo řežbu”.

Shrnutí

PlusyStřílečka, co si nehraje na nic víc; čistá stealth akce
MínusyPitomé chyby AI, nesmysly v herním systému
VerdiktNo... jako... coby oddechovka možná, když se obrníte trpělivostí a překousnete zjevné nesmysly
Hodnocení
50%

Doufám, že jsem všechna ta slova napsal správně a že jsem správně umístil pomlčky a dvojtečky. A pokud ne, tak doufám, že jste pochopili, o čem bude řeč.

Dragon Age:Origins (česky Prameny) mi loni na podzim a v zimě ukrátily dlouhé večery (viz a viz), takže jsem byl na datadisk s názvem Awakening (Procitnutí) poměrně zvědavý. Ne že bych to bez něj nemohl vydržet, to zase ne, byl jsem rozptýlen ACII, ale říkal jsem si, že bych se na pokračování rád mrknul.

Díky Jardovi, svářeči kytarových strun, jsem se mrknul. Rozehrál jsem to, pak jsem nějak začal hrát Saboteura, dohrál jsem ho, začal jsem hrát Assassin’s Creed I, dohrál jsem Awakening, odjel jsem na dovolenou, vrátil se z dovolené a zapnul zase ACI.

DA:O byla velmi pěkná hra a bylo milo v ní pobývat – alespoň ze začátku. Užíval jsem si do té doby nevídané interakce mezi postavami (jako že jsem takovou míru interakce do té doby já neviděl) a šíře příběhu a nelitoval jsem probděných nocí. Jo, zcela vážně, některá místa jsem procházel víckrát, abych viděl, co která volba udělá s kterou postavou a jak se vyvine sociodynamika skupiny. Míra ztotožnění s hráčem byla veliká a opravdu mi na některých spoluhráčích záleželo – tedy na tom, co si myslí a jak se s hrdinou přátelí.

Tak, a teď budu nemilosrdně spoilovat, protože jste to všichni už určitě dohráli, a pokud ne, tak to asi stejně nevadí.

Awakening není “Dragon Age 2”. Je to prostý datadisk k prvnímu DA:O, který přináší zase nějaké to dobrodružství v nějaké té fantasy krajině, tuhle elf, támhle trpaslík a vůkol šeré zásvětí. Zdá se vám to divné, když původní hra končila totální zkázou světa a rozpadem party? Mně se to zdálo taky divné, ale tvůrci to vyřešili kulišácky (a teď začíná ten spoiler): Původní oblast se jen stručně mihne v úvodu a celý datadisk se odehrává sice ve stejném světě, ale v jiných místech. Na ta původní, kde ještě ze země stoupá dým, se ani nepodíváte.

Zápletka začíná tím, že vás z nějakého důvodu nenechali v klidu dýchat v chajdě na břehu jezera, ale povolali vás do boje (ajo vlastně, jste Šedý strážce a máte nějaký doživotní úkol). Jdete, bojujete, a vybojujete si panství, které patří Šedým strážcům (řekl jsem si, že to celé budu psát zpaměti a nebudu se znovu dívat na děj; svůj důvod to má). Tam budete mít po celý Awakening svou základnu, svůj “domov”, pokud to lze tak nazvat. Tedy něco jako tábor družiny v původní hře, ale uprostřed mapy, z kamene a musíte tam pokaždé nejdřív dojít.

I v Awakening máte k dispozici partu kolegů, s nimiž vyrážíte na výpravy, ale z té původní tam může být jedna jediná postava (a ne, není to nikdo výrazný). Noví hrdinové jsou zcela noví, jiní, a ačkoli se tvůrci snažili partu ozvláštnit (ne, ani tohle neprozradím), tak mi nová parta připadá ve srovnání s tou starou poněkud mdlá a jednotlivé postavy nevýrazné, bez schopnosti zaujmout.

Ono je to možná nespravedlivé – v původní hře měli tvůrci obrovský prostor, na kterém mohli prokreslovat charaktery a cizelovat vývoj postavy… Co z toho se dá udělat ve čtvrtinovém čase? He? Pramálo. Takže se tvůrci rozhodli na jakýkoli takový vývoj rezignovat a nabídli nám postavy ploché jak Polabí se stereotypním modelem vývoje “tajemný cizinec – osobní úkol – bratr navěky”. Navíc zrušili veškeré techtle-mechtle a muchlování ve stanech – asi se jim nelíbilo, že se kdekdo zabýval romantikou a na zabíjení obrů kašlal.

Ergo Awakening zůstal přímočarý. Úvod, sehnání několika lidí do party, splnění jejich osobních úkolů, nějaké vedlejší úkoly, a najednou je vysbíráno, jedete hlavní dějovou linii, závěrečná bitva (samosebou epická) – a najednou přijde konec. Parta se zas rozpadne, ale mně to bylo taknějak šumák. Když mi na konci Mass Effectu 2 zahynula Tali, hrál jsem celou pasáž znovu, jen aby přežila. V Awakening by mi to bylo naprosto jedno – nějak jsem hrál, nějak jsem dohrál, aniž by na mne ty postavy výrazněji zapůsobily. Datadisk tedy nepřinesl nový výrazný příběh – jen nějaké to bitvení s nějakými lidmi, co hrdina potkal cestou.

Buďme spravedliví: Postava O Které Vám Nic Neřeknu je docela zajímavá a brát si ji do party znamená čas od času sledovat filosofické rozpravy mezi jím a ostatními, které sice nepobaví jako přestřelky mezi Morrigan a …. kýmkoli jiným, ale trochu rozptýlí a donutí k zamyšlení. Ale to je tak všechno. Zbytek mi připadal víceméně a plusmínus zaměnitelný. Škoda.

Děj hlavního příběhu je takový zásadní. Boj mezi dobrem a zlem a filosofování o moci a zodpovědnosti. Celou dobu je člověk udržován v napětí, v očekávání Zásadního Rozuzlení, a když k němu dojde, je to takové umňouknutí. Nevím proč jsem čekal něco velikého… Mohu si za to sám, nebo mě tvůrci přehnaně navnadili?

Ovládání zůstalo stejné, i inventář, přibylo několik nových zbraní a kouzel a jedna naprostá novinka, a tou je schopnost animální kohabitace. Nevíte co to je? To je schopnost být v jednu chvíli na tomtéž místě jako některé zvíře. Tedy přesněji: Být na tomtéž místě jako kráva. V praxi to vypadá takto:

 

Jak vidíte, hrdina stojí v krávě. Krávě to nijak nevadí, klidně si přežvykuje a vůbec nezaznamená, že jí krkem prorůstá mág. Samosebou, je to bug, ale je to bug tak výrazný, že mi to nedalo, abych ho nezmínil extra (na druhou stranu aspoň vidíte, že je hra odladěná celkem slušně, když zmiňuju takovouhle banalitu – to v Oblivionu se často neobjevila postava, kterou jsem potřeboval kvůli ději, a to je panečku jinší kafe pak…)

A abych jen nehaněl – ačkoli je děj poměrně plochý a pro člověka, který není fantasyfan, jako třeba já, místy i nezáživný a zdrcnutý do “pouhého rubání”, tak se s ním dá relativně dlouho vyžít. Někdy totiž vedlejší úkol zavede hráče do hlubin světa, kde se pohybuje další hodinu, dvě – a pak najednou vyleze a s údivem zjistí, že je jednak půl čtvrté ráno, a druhak že úplně zapomněl, že je v Dragon Age. Takže ano, hra jako taková má potenciál člověka chytit – ale ne svým příběhem, ani partou, ani napořád. Spíš prostředím a epizodicky. Naštěstí je těch epizod dostatek, takže celkový dojem byl poměrně kladný. Úhrnem tedy Awakening nepřináší žádné velké dění, žádný bohatý sociální život – ale co by člověk taky čekal od datadisku (možná větší integraci do původního příběhu s původními postavami, ale to bych toho chtěl asi moc). Hrací doba je přiměřená, herní systém se proti původní hře zásadně nezměnil (ani k lepšímu, ani k horšímu) a několik pasáží dokázalo i mne vtáhnout do děje. Jako hra za tři, ale přimhouřím oko, budu to brát jako datadisk, a dám dvojku s malým mínusem.

Shrnutí

PlusyProstředí, některé epizody dokážou zaujmout
MínusyNení
VerdiktInu, datadisk, víc od toho nečekejte
Hodnocení
75%

Awakening mají v Xzone za 749 Kč.

Hra, která zůstala trochu ve stínu a opomíjená, což je rozhodně škoda, protože není vůbec špatná. Naopak, je velmi dobrá – když jí přijdete na chuť.

Dohrál jsem Assassin’s Creed II a na dveře ťukal Dragon Age: Awakening. Jenže já byl z ACII nadšený a chodil jsem si tam plnit nepovinné úkoly, takže jsem nebyl na DA naladěn. Místo toho mi doporučil Jarda F. podobný kousek, totiž The Saboteur. A já na jeho doporučení dal, a dobře jsem udělal, protože – a vůbec!

XBox 360

The Saboteur (neplést se Saboteurem na osmibitech) je hra poměrně dost podobná ACII – tedy taky se tam někde chodí, běhá, leze po domech a střechách, ukrývá před nepřáteli a zabíjí, ale neděje se to ani kvůli nějakému tajnému řádu, ani na konci nečeká odhalení celosvětového spiknutí. Děj je o něco prozaičtější a motivace realističtější.

Sean je irský automobilový závodník, co se usadil ve Francii a hodlal dál závodit, což by nebylo nijak dramatické, kdyby to nebylo za druhé světové války. A kdyby nechtěl vyzvat na souboj mistra Německa. A protože Kurt Dierker musí vyhrát, jelikož je Áriec, tak holt Seana porazí, i když si musí trochu pomoct pistolí. Navíc přitom zabije Seanova kamaráda. Což volá po odplatě!

Dierker je odvelen do Paříže a Sean jde za ním. Sežene úkryt v jednom z kabaretů na Montmartru a kontakty na francouzský odboj a anglickou tajnou službu. A tam začíná jeho, tedy vaše, cesta.

Sean vypadá jako typický žižkovský floutek s čepicí na stranu a aktovkou přes rameno. Takový od pohledu mechanik či tak něco. Což je ale jen maskování – Paříž je plná německých vojáků, co sedí na ozbrojených stanovištích, chodí po ulicích a hlídkují (nebo šikanují Pařížany), a vůbec se chovají, jako by jim město nad Seinou patřilo. A Seanovým posláním je jejich idylku narušovat záškodnickými akcemi – tu vyhodit palpost do vzduchu, onde přepadnout stráže u muničáku nebo zlikvidovat konkrétní osobu.

 

Samosebou že dynamit se neválí jen tak po ulicích – je potřeba ho nakoupit na černém trhu. Prostředky na nákup Sean získává za úspěšně zničená stanoviště, za dokončené akce, nebo třeba i tak, že najde něco, po čem je v okupované Paříži poptávka. Hra obsahuje i náznaky RPG – Sean se postupem času (a praxí) zlepšuje v určitých dovednostech, např. klade výbušniny rychleji, pobere víc dynamitu nebo líp jezdí autem…

Ano, autem. Pobíhat po (mimochodem celkem věrně zpracované) Paříži by trvalo velmi dlouho, natož třeba cestovat mimo Paříž, takže Sean dokáže jezdit autem. Auto si může koupit taky na černém trhu, nebo získat trochu nekalejším způsobem, totiž jednoduše do nějakého zaparkovaného nasednout a odjet. A když není čas a za zadkem mu kluše německá hlídka, tak může třeba i nějakého nebohého Pařížana z jeho auta vytáhnout (jako šneka z ulity, chtělo by se říct) a odjet v něm (v tom autě, samosebou).

PC/Windows

Kromě ježdění autem, kladení náloží a pěstních rvaček s vojáky umí Sean i lézt po domech a střechách. Není to tak úplně volné jako v ACII, zmizet po střechách při poplachu není taky úplně snadné, ale občas se to hodí.

Hra inklinuje spíš ke stealth akci. Naběhnout někam jako Rambo a pokosit vše co se hýbe znamená ve většině případů brzký odchod do pekel. Němečtí vojáci jsou zpropadeně důslední, a pokud zjistí, že děláte něco nekalého, jako například že se ometáte kolem nádrže s benzínem či protiletadlového světlometu, nebo že chodíte po Paříži se zbraní v ruce, tak vás půjdou zastavit. A pokud je rychle neumlčíte, tak stihnou i zapískat a spustit poplach, takže pak po vás půjdou všichni náckové v okolí. Mnohem jednodušší je postupovat nenápadně, pomalu, spíš takticky, někde v rohu tiše umlčet německého vojáka a převléknout se do jeho uniformy, a pak se zcela samozřejmě dostat za hlídky do střežených objektů… (Hlavně v přestrojení neutíkat! Německý voják, co utíká a skáče přes ploty je velmi podezřelý, a pokud budete podezřelí, hlídka přestrojení prokoukne a spustí poplach.)

 

Na pozadí tohodle všeho se samosebou odehrává hlavní příběhová linie, totiž dohonit Dierkera a pomstít se, doplněná sérií vedlejších úkolů pro různé odbojové skupiny.

Ze začátku hry je Paříž opravdu okupované město, a vy to cítíte – stráže vás nikam pořádně nepustí, není se kde schovat a vše je velmi tísnivé. Což je umocněno i tím, že je hra černobílá. Jak hra pokračuje a Seanovi se daří pomáhat odboji získávat spojence v určitých čtvrtích, do hry se vrátí barvy – nevěřil bych, jak takováhle s prominutím ptákovina dokáže zesílit atmosféru hry! Prožívat přechod z barevné čtvrti do černobílé je později velmi intenzivní.

Když jsem ukazoval Johnnymu videa ze hry, tak povídal: “Ale to je přece nereálné! On tam jezdí autem, přejede ženskou, z auta vyskočí a vyleze na barák, a nic se neděje!” Tak: děje! Přejet civilistu (nebo ho zastřelit při přestřelce s vojákama) znamená, že vaše popularita mezi lidmi klesá. Tedy třeba že budete hůř hledat úkryt. Lézt na barák je mnohem lepší tehdy, když vás nikdo nevidí, než na rušném bulváru, kde se poflakují hlídkující vojáci. Jakmile vás uvidí, znamená to většinou poplach – a nutnost zmizet.

Tak. A teď trošku subjektivity…

První hodinu hraní mě Saboteur vůbec nebral. Hrál jsem krátce po dohrání ACII a říkal jsem si: Proboha! TEĎ bych v ACII tohleto udělal úplně jednoduše… Nakonec jsem asi po dvou hodinách hru vypnul a nechal být. Jenže za pár dní, to byly zrovna Velikonoce, jsem si říkal, že to ještě zkusím. Po další hodině hraní jsem si říkal: No… – a pak jsem najednou zjistil, že už hraju šest hodin a že mě to neskutečně baví a zajímá. Asi jsem se musel přeladit.

Jezdil jsem po Paříži a užíval si to. Ona je totiž ve hře poměrně věrně zpracovaná, takže od Vítězného oblouku vede opravdu Champs Elysées a na konci je náměstí Concorde s obeliskem. A za zahradou, stále tímtéž směrem, je Louvre. Přes most Invalidovna a o kousek dál Eiffelovka. Na druhou stranu kostel Madelein a Parthenon. Nahoře na Montmartru, na jehož úbočí máte svůj hlavní stan, najdete chrám Sacré Coeur. A tak dále a podobně, takže pokud jste v Paříži byli a trošku si pamatujete, jak vypadá, budete se cítit jako doma. Tedy – jako doma před sedmdesáti lety.

Koupit Saboteura

Koupit Saboteura!!! Koupit Saboteura! All glory to Hypnotoad!

 

Užíval jsem si naprosto perfektního hudebního doprovodu. Pokud bych měl říct jednu věc, která mě na Saboteurovi uchvátila, je to právě hudba. Výborně dokresluje děj a podílí se na skvělé atmosféře.

Atmosféra je jednoznačně za sto bodů. Příběh je taky velmi slušný a poměrně uvěřitelný. I když není všechno zcela realistické, a ani nemůže, protože kdyby bylo, nedalo by se to hrát.

Na druhou stranu má hra některé nedostatky, a to především (pravděpodobně) způsobené enginem. Ovládání je někdy nepřesné. Pokud chcete promluvit s nějakou osobou, musíte si stoupnout před ni – nemůžete mluvit zboku ani zezadu. K některým operacím je nutné stát na určitém místě, a trefit se je leckdy obtížné. Občas zlobily bounding boxy, tedy neviditelné ohraničení předmětů, a jednou se mi stalo, že jsem do místnosti, která se měla přede mnou zavalit kamením, doběhl dřív, takže jsem se octnul v místnosti zavalené kamením, ze které se nedalo nijak dostat. A spíš taková perlička: Je fajn, že se v dešti hezky vlní hladina vody a odraz okolí v ní. Divné je, když jedete v dešti výtahem na Eiffelovku a vlní se úplně stejným efektem podlaha výtahu.

Velmi užitečý nástroj je mapa. Je jen trochu škoda, že pro její vyvolání není klávesová zkratka, že je potřeba skákat do hlavního menu pomocí Esc – myslím, že takovéhle funkce by ve hrách měly být snadno dostupné.

Hra mi zabrala nějakých dvacet hodin čistého herního času, a mohu na rovinu říct, že to byl velmi příjemně strávený čas. Jen se trochu obávám, že po zrušení studia Pandemic nebude mít EA chuť přidávat nějaký DLC či datadisky, a že Saboteur zkrátka skončil. Což by byla škoda. Každopádně i za těch dvacet příjemných hodin díky!

Saboteura si můžete koupit třeba u XZone za velmi přijatelných 499 Kč

Shrnutí

PlusyVýborná atmosféra; zajímavý příběh; pestré vedlejší úkoly;přesně padnoucí hudba
MínusyDrobné chyby v engine; pomalejší rozjezd
VerdiktUrčitě! Atmosféra a správně dlouhé mise ze Saboteura dělají vhodnou hru pro staré hráče
Hodnocení
89%

Hra, o níž toho lze říct spoustu dobrého, a taky něco hodně ošklivého. Hra, která se mi nemohla líbit – a přesto se mi líbila. Třetí hra tohoto typu, kterou jsem v životě dohrál, a odnesl jsem si z ní víc než ze školy.

Upřímně řečeno kategorii hopsaček – skákaček – plošinovek nesnáším, ať jsou jakkoli sofistikované. Jedinými hopsacími hrami, které jsem kdy prošel celé, byly dlouhých 14 let Manic Miner a Saboteur (jednička). Pak dlouho, dlouho, dlouho nic. Jednak mě tenhle žánr nebaví už z principu (“hop… hop… hop…”), druhak mě neskutečně frustrují hry založené na postřehu, protože ten nemám.

Pamatuju se na Prince of Persia. Začínaly tehdy PC a byl to hit – nějaký chlapík s (na tehdejší dobu) úžasnou animací pohybu procházel plošinovým bludištěm, tu skočil a zachytil se prsty, tu se zhoupl, tu se vytáhl… Brrr… Naštěstí na druhé straně diskety byla Civilizace, tak jsem hrál tu.

Ti z vás, co mají dojem, že mě musí upozornit na to, že disketa NEMĚLA dvě strany, si kliknou a už se nebudou vracet.

Reinkarnace Prince z Persie mě tedy, pochopitelně, minula, a s ní všechny hry se stejným principem (“hop… hop… hop…”), byť byly jakkoli sofistikované (“3D hop”). A ano, přiznám se – o Assassin’s Creed II (nebaví mě to vypisovat, takže budu psát jen ACII) bych okem nezavadil, kdybych při náhodném přepínání TV nezahlédl kus nějakého pořadu o hrách, kde právě říkali o hře, která “vás přenese do období italské renesance, kde se setkáte s Lorenzem Medicejským a s pomocí Leonarda da Vinci budete“… už nevím co, ale zaujalo mě to. “Stanete se nájemným vrahem…” Hmmm… “Za vším je ale cosi jiného, hlubšího…” Hm?!

V záběrech ze hry nějaký chlapík chodil po Benátkách, plavil se na gondole, jezdil na koni, šermoval, šplhal kamsi a odtamtud skákal. Celé to vypadalo poměrně akčně a přiznám se, že mě navnadil i ten popis děje, takže mě pak neodradily popisy hry, které se zmiňovaly o Princi z Persie. Teda – trochu mě nahlodaly, takže jsem si přečetl recenze a popisy předchůdce, prvního AC. Když jsem si přečetl o ovládání, říkal jsem si: Božemůj, tenhle zmatek nikdy neuhraju. Pak jsem si zkusil AC1 a byl jsem na rozpacích: TOHLE že má nějak fungovat? Měl jsem dojem, že si musím zlomit prsty.

Jenže…

Zkusil jsem i ACII, a musím říct, že scenérie byla úchvatná. Asi mě fakt lákala ta renesanční Itálie. Po pár desítkách minut, strávených marným pobíháním od ničeho nikam, skoky z vysokých věží a vražděním nevinných obyvatel Benátek jsem se, bůhvíproč, rozhodl, že si to musím zahrát celé.

A tak jsem několik dalších nocí obětoval pro mne nejpodivnějšímu hernímu zážitku poslední doby. SPOILER ALERT!!!

Deluxe Edition

Hra začala taknějak podivně. Zvykali jsme si na sebe, já experimentoval s nastavením ovládání, a mezitím jsem šel za nějakou slečnou v nějakých laboratořích, kde, jak jsem pochopil, se děje z nějakého důvodu (pardon, ale je mi ukradený) to, že lidé jsou zapojeni na přístroj, kde obnovují svoje vzpomínky z předchozích životů. Ve virtuální realitě prožívají to, co prožívali jejich předci. Od jedné vzpomínky vede nit k druhé, a tak se pomalu rekonstruují vzpomínky onoho předka. Nějaký vědecký experiment, do kterého jsou pravděpodobně zapojeni potomci templářů a assassínů, což jsou (ve hře, nevím jak v realitě) znepřátelené frakce, co bojují o něco – o moc a záchranu světa, předpokládám, a to zhruba od křižáckých válek. No a vy hrajete mladého chlapíka, jehož předek žil v 15. století v Itálii a dělal… no, to právě je na vás, abyste si “vzpomněli”.

Začíná se vzpomínkami na narození, na mládí, a hra vás pomalu vede tutoriálovou lekcí: Vyrůstáte jako Ezio Auditore ve Florencii a žijete běžným životem renesančního mladíka: Parta kamarádů, pouliční bitky, lumpárny, milostná dobrodružství, z nichž ráno prcháte oknem před přísným tatíkem, ale i nějaká ta zodpovědnost: Bráníte čest své sestry, se svou matkou jdete za nějakým malířem… jak on se… jo, pan da Vinci, vedete vážné hovory s otcem a starším bratrem, zkrátka idylka, až jednoho dne…

Jednoho dne se všechno (samozřejmě) zvrtne – otce a bratry zatknou a uvězní. Pošlete matku a sestru za strýcem na venkov a jdete se pozeptat, co s tatíkem bude. Samosebou – do vězení, potajmu a zvenčí. Otec vás odkáže na známého solidního muže, jenže… To neřeknu.

Nakonec se ocitnete v domě svého strýčka, který vás zasvětí do podstaty věci: Nejste jen tak nějaký šmudla a váš otec nebyl jen počestný obchodník, ale jde o víc! O dějiny… atd… viz výše.

A tak začíná vaše pouť, kdy se stáváte tím, čím byli vaši předkové – asasínem, tedy “umělcem vraždy“. Naštěstí máte vlivné spojence (Lorenzo Medicejský) a kamarády (již zmíněný Leonardo, kterému se nejedná tak moc o politiku ani dějiny, ale kterého fascinují tajemství – takže vám pomůže třeba se zašifrovanými svitky). Setkáte se s Borgii (konkrétně s Rodrigem), vaší spojenkyní bude Caterina Sforza, vaším mentorem Niccolo Machiavelli

A teď je vhodná chvíle odbočit k dějové linii.

Jestli jste viděli třeba seriál Řím, tak zhruba víte, o jaký žánr se jedná. Jde o “historickou fikci”, v níž vystupují reálné osoby a odehrávají se reálné události, jen je do nich nějak zapleten hrdina příběhu. Jarmila Loukotková by měla jistě radost…

Navíc není hra taková, že by se v ní jen objevil panáček s nápisem: “Toto je tenaten, historická postava“, ale můžete si nalistovat přímo ve hře stručné heslo o dané osobě. Fajn. Ale hra jde ještě dál: Zavádí vás do Florencie, Benátek, do Forli, Monteriggioni, do Říma a na další místa v Itálii. V těchto městech jsou reálné stavby (Dóžecí palác, kdejaký kostel, chrám či věž), na které můžete nejen vylézt, ale které jsou taky v databázi. (Ostatně – mrkněte se do ACII wiki)

Po pravdě musím říct, že si toho z dějepisu už moc nepamatuju. Renesance mě nezajímala, pamatoval jsem si jen pár umělců a matné povědomí jsem měl o Florencii a Benátkách, takže pro mne byly události, co se přede mnou ve hře děly a kterých jsem se účastnil, zčásti překvapivě nové a zčásti jsem je nacházel zasuté kdesi v paměti. Každopádně taková procházka s Machiavellim po Florencii, kde Savonarolovi pohůnci pálí na náměstích knihy a kážou o mravnosti, nebo scénka, kdy Caterina Sforza volá na únosce svých dětí z hradeb: “Čekáte, že pro ně půjdu? Mýlíte se! Mám nástroj, kterým si udělám další!” (a nadzdvihne sukni), se člověku do hlavy vryje podstatně víc než pasáže z učebnice dějepisu ve druhém ročníku gymnázia. Ale protože trpím vrozenou nedůvěřivostí k informacím, získaným z her, tak jsem si některé věci ověřoval – a ejhle, plusmínus taknějak to bylo. Něco je samosebou licence, ale reálie a události sedí.

K pořádnému prožitku přispívá i to, že po ulicích chodí lidé, hovoří (neustále slyšíte odněkud melodické pokřikování, italsky nebo anglitalsky, to podle dabingu), reagují na vás, komentují to, když před ně skočíte ze střechy a ječí, když musíte přímo před jejich zraky vyřídit… obchodní záležitost. V krámcích můžete koupit vybavení, zbroj, zbraně – nebo třeba obrazy (samosebou, u každého obrazu je opět v databázi záznam a popis). Po ulicích chodí stráže, které nemají rády, když někdo dělá nepředloženosti, a je jim potřeba buď utéct, nebo … vyřídit… nic osobního… Zkrátka celý okolní svět žije. Můžete se procházet po Benátkách a plout na gondole, můžete si lézt po střechách a sledovat cvrkot na ulicích (ale pozor, i na střechách chodí strážci, a velmi důrazně vás upozorní na to, že počestný občan po střechách neleze).

Koupit na XZone

Hra má dějovou linii, příběh, který plníte, postava se vyvíjí, získává vybavení, schopnosti, … ale můžete si odskočit plnit i vedlejší úkoly – “práci” pro “zákazníka”, vyřídit pěstní souboj (většinou ztlouct nevěrníka) nebo si střihnout závod. Nebo vybírat truhlice s pokladama. Nebo lézt po kryptách a hledat pravdu o templářích a assassínech. Zkrátka nejste hnáni úzkým koridorem děje, ale máte poměrně velkou volnost. (Pro moralisty musím dodat, že po první “práci” je Ezio důrazně upozorněn, že se nemstí, že nezabíjí pro potěchu, ale že trestá provinilce a má Poslání.)

A najednou je konec… “Reálný” panáček se probouzí v laboratoři, musí se utéct pryč… Vadilo mi to. Proběhly titulky a jedna z kolegyň řekla: “Jestli chceš, vrať se tam a zkus si vzpomenout na další věci”. Hurá! Takže po konci hlavní příběhové linie jde vrátit se zpět do renesance a doplnit vedlejší úkoly, zvelebovat sídlo a tak vůbec… žít…

Ano, hra mě nadchla. Sice se tam skáče a šplhá a to vůbec nedělá dobře mojí závrati, ale dá se to přežít. Některé pasáže jsou náročnější a procházel jsem je třeba desetkrát (například závod k vlajce v rámci benátského karnevalu), ale když jsem pojedenácté chtěl vzdát, tak se to podařilo! Obtížnost je tedy přesně vyvážená, že nezačíná frustrovat hráče, kterého zajímá víc děj než procvičení schopnosti zmáčknout čudlík v pravý čas (a případně si předtím zopakovat 114 přesných stisknutí jiných čudlíků).

Co ACII vytknout? V první řadě dementní DRM – pokud nejste připojeni k internetu, hra nepoběží. Když vám během hry spojení spadne, hra se zastaví. Když má Ubisoft padlé servery, hra nepoběží. Větší opruz platících zákazníků snad nikdo zatím nepředvedl. To je bez debat největší zápor hry.

Občas Ezio skočí jinam než byste čekali. Občas tupě stojí a medituje, když byste potřebovali, aby běžel. Občas tvrdošíjně skáče jinam než by měl. Ale to jsou jen detaily – jestli se to stalo desetkrát za celou hru (teď mám uhraných asi 30 hodin)…

Resumé: Ano, pokud máte rádi historické romány a příběhy. Asi ano, když máte rádi hopsačky. Já byl nadšen – příběhem, reáliemi, zpracováním a hrou samotnou, která se ukázala, po kratším zacvičení, jako velmi hratelná, i když jde jen o skákání, šplhání a boje. Tyhle atributy totiž perfektně zapadají do mozaiky, která z ACII udělala u mne suverénně Hru Měsíce Března. A to ve stejné době vyšlo Metro 2033 – po deseti minutách jsem ho vypnul a vracel se k ACII.

Faktor znovuhratelnosti ale bude pravděpodobně velmi narušen tím, že příběh už znám a mám v čerstvé paměti pasáže, co mi daly ošklivě zabrat (vézt Leonarda na voze či plachtit na jeho létajícím bazmegu), takže spíš počkám na datadisk, než abych si to zkoušel zahrát znovu.

(A na dveře mezitím už klepe Procitnutí z Dragon Age)

PS: Faktor znovuhratelnosti nakonec byl vyšší. Stačilo si koupit XBox, a hned byla nálada projít to znovu.

Shrnutí

PlusySkvěle nastavená obtížnost; příběh; otevřený svět, spousta rozmanitých vedlejších úkolů, u nichž se nenudíte
MínusyDRM; ten konec... ach... ten konec...
VerdiktRozhodně ano, pokud nemáte alergii na DRM, na historii či na hry, kde není rotační kulomet
Hodnocení
95%

Hej! Je nám skoro čtyřicet, jsme tady a chceme si hrát na úrovni! Zvykněte si na to!

Radovan Holub kdysi sepsal pro Reflex článek o “kultuře kriplů”, tedy o podivném světě herních magazínů a počítačových her. Článek se setkal s úžasným přijetím – tehdy skalní hráči Holubovi spílali, že je “ropák, co si plete mámu s joystickem”, že je “kreten vylizanej a predpojatej, kterej nemuze hrat jiny hry nez stupidni cesky adventury, protoze na to neumi anglicky, nema na to pocitac, reakce a hlavu”, že by měl chcípnout a Reflex by ho neměl vydávat (v libovolném pořadí), a pod své názory se podepisovali naprosto úžasnými jmény jako “Temný Pán” a “Lord Astaroth”. Reakce tedy vpravdě kriplovské, ovšem v zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že co do kriplovitosti a demagogie si s nimi článek moc nezadal.

Vlastně jediný, který s Holubem souhlasil, byl tehdejší šéfredaktor Score. Ten jako jeden z mála dešifroval, co Holub trefil, totiž naprosto tristní úroveň hráčských magazínů, které v té době (nevím jak dnes) procházely metamorfózou – “staří hráči” odešli a přišla generace mladých kluků po škole (někdy ani to ne), co dostali spoustu peněz a vizitku s titulem “redaktor”. Jejich články byly opravdu kriplovské, ve stylu: “Nářez, hlava se rozprskne, krev, tyvole, brutál maso s motorovkou…

Pardon, vůbec bych to sem netahal, myslel jsem si, že tenhle styl zdechnul už v 90. letech, ale tuhle jsem se díval na jisté stránky, a tam jsem se dočetl: “Gears of War nabízí poměrně profláklou paletu zbraní jako je samopal, ostřelovací puška, brokovnice, pistole, granáty, revolver doplněnou o několik lahůdek, jako je laserový značkovač pro paprskové údery z orbity, luk s výbušnými šípy nebo zmiňovaný motorový bajonet. Právě s tím si užijete spoustu zábavy, stačí se přiblížit k nepřáteli, udělat vrum, vrum a můžete už jen vážit a balit maso. V kampani je práce s motorovou pilou zábavná, ale ještě víc si užijete v multiplayeru.” Práce s motorovou pilou je zábavná… uhhh… jaké telátko to psalo? (A to jsem ještě mírný…)

Nojo, když je vám patnáct, jste z toho vykulení a máte z toho dva orgasmy za odpoledne (někdy i bez toho). Když je vám jednadvacet, možná vás to ještě někde šimrá. V téměř čtyřiceti jste už viděl filmových a herních (někteří i reálných) rozprsklých hlav, krve a mrtvol tolik, že nadšení je to poslední, co si s nimi spojujete. Už vám ke spokojenosti nestačí jen běžet a střílet, to je příliš málo i na prosté odreagování. Nadšení z toho, že “si můžete nasadit na pušku motorový nástavec a párat nepřátelům břicha” (masakr, hustý, přísnej mazec tpč) už po třicítce nebývá tak velké a spatřovat zábavu v podobné “práci s motorovou pilou” může v tomhle věku jen člověk notně mentálně opožděný.

Vůbec se vztah člověka ke hrám s věkem proměňuje. A není to jen tím, že člověk mentálně vyzrává a dospívá. Jde i o jiné věci s hraním spojené – kultura hraní, čas s hraním spojený… Můj čas je pro mne dnes mnohem cennější, než když mi bylo dvacet. Nebo patnáct. Takže když se chci odreagovat, potřebuju k tomu hru, která mi poskytne adekvátní zážitek; fakt, že je něco hra, sám o sobě nestačí.

S věkem jsem si uvědomil, že hra už pro mne není “souboj” – tedy nějaká výzva “já vs stroj”. Takové to “Dostanu se do patnáctého levelu?” nebo “Projdu přes Master Nasty?” mě opustilo už někdy na Spectru. Od té doby mě zajímá na hře jedna jediná věc – totiž aby mě BAVILA. Hra, která mě nebaví, je pro mne ztráta času, jako koukat na film, co mi připadá pitomý. Nebudu hrát nějakou hru jen proto, že je vizuálně či technicky perfektní nebo že to je výzva. Nechci být vyzýván, chci se bavit.

Hra, kde se nemohu dostat za nějaké místo, je pro mne nehratelná. Ne, není to výzva, abych u počítače seděl další čtyři hodiny, pokoušel se projít a nakonec “TO DOKÁZAL” (s pocitem “jsem fakt dobrej”). Neexistuje! Po půl hodině hru vypnu a jdu se věnovat něčemu jinému. Ne že bych nechtěl řešit zapeklité problémy, ale když mám věnovat energii na řešení zapeklitostí, tak vím o takových, jejichž vyřešení mi bude mnohem prospěšnější než dobrý pocit z toho, že jsem se dostal ve hře o kus dál. Nota bene když řešení zapeklitostí ve hrách bývá začasté založeno jen na tom, jak rychle šmrdláte myší a mačkáte klávesy.

Obloukem se vrátím zpátky k herním magazínům. Bohužel, zatímco technické věci dokáží recenzenti velmi dobře změřit a ohodnotit, tak faktor zábavy je silně individuální (a jak jsem už naznačil, s věkem proměnlivý). A nespočívá ani v úžasné grafice, ani v dokonalém zvuku, ani v příběhu od slavného spisovatele, ani v tunách mutantů. Musí to být od všeho něco, namícháno v tom přesném poměru – a ten je pro každého jiný. Takže recenze plná technických údajů, recenze nadšeného hráče, co “to všechno pokosil” ani recenze člověka, co posledních pět let jen hraje, mi neřekne naprosto nic o tom, jestli pro mne bude hra zajímavá nebo ztráta času.

Ano, je to tak. Recenze mladého hráče her je mi nanic: Máme úplně jiné požadavky, jiné představy, jiné zvyky a jiné zkušenosti. Bohužel hry jsou stále asi brány jako cosi, co je pro teenagery. Naštěstí velká studia už začínají chápat proměnu trhu: My, hráči z 80. let, jsme dospěli, je nám skoro čtyřicet, máme už nějak nastartovanou kariéru, máme peníze a máme i čas. Akorát se nespokojíme s tím, že někde běhá chlapík, co kosí nepřátele po tunách sekerou a zachraňuje slečnu s přehnanou anatomií. Chceme víc, chceme zábavu, a chceme zábavu na úrovni – a taky ji poslední dobou dostáváme.

Bohužel se nám nedostává jiné věci – adekvátních informací o hrách. Nezajímá mě, jestli je hra dostatečně hustá pařba, nezajímá mě, jestli je engine revoluční nebo nerevoluční, neberou mě informace o možnosti zapnout cákance od krve a nebere mě ani slang hardcore hráčů. Chci slyšet od dospělého člověka s názorem jeho hodnocení – jak se mu hra líbila, jak se mu hrála, co ho na ní bavilo a co ho štvalo. Chci znát jeho důvody, proč hru hrál, a očekávám, že to nebylo “proto, že jsem si ji koupil”. Nezajímají mě objektivní srovnání úžasností a dohady debílků o tom, kdo má víc FPS (Frames per Second, aby bylo jasno). Po pravdě mě nezajímá ani názor mladých hráčů, řekněme – těch, co chodí do školy. Sorry, lidi, váš svět je úplně jinde, a to neberte ve zlém, ale jako fakt.

Minulý týden jsem objevil dva weby, které by snad… trochu… na první pohled… mohly splňovat mé představy o čtení pro hráče mého typu. Konkrétně Kultura kriplů a Fake Everest. Tak snad se nezvrhnou.

PS: Zvrhly. 🙂 Aktuální seznam webů, co mi připadá užitečné číst, máte vpravo.

A teď, co tu máme pro první půlku února?

Zaprvé: Čekáme na patch pro Mass Effect 2, kde bude fungovat screenshot a kde bude opravená čeština. Pak si to dám znovu. (Zrovna u ME2 je zajímavá situace: Herní magazíny se předhánějí v superlativech, dávají 10/10 a podobná hodnocení, a pod články jsou komentáře hráčů, kteří byli “poněkud nenadšeni”. Recenzenti vyzdvihují perfektní grafiku, skvělý dabing, dobrý příběh – ne že by to tam nebylo, je to tam všechno, ale moc to k sobě nesedí.)

Zadruhé: Z nějakého důvodu jsem se rozhodl podívat na F.E.A.R. 2 – několik lidí nezávisle na sobě o téhle hře básnilo jako o “silném zážitku”. Zkusil jsem, a zážitek se nedostavil. Natož silný. Poněkud samoúčelné střílení stylem “sejmi všechno co se hne”, kde “horrorovou atmosféru” má vytvářet rozostřené vidění, halucinace, tma, zohavené mrtvoly, krvavé cákance a “lekačky”. Ech, ale no tak… U toho že jste se v noci báli? To máte hodně pocuchané nervy, poslyšte! Já do téhle stereotypní nudy nedokázal emočně vstoupit, nedokázal jsem se bát ani leknout. Osudy postav mi byly za chvíli ukradené a naprosto netoužím zjistit, jak to všechno dopadne a co se stane. Co by se stalo – dalších několik hodin budu kosit všechno co se hne, hra mi naservíruje několik “překvapivých zvratů” a na konci přijde velkolepé finále, kdy toho budu muset pokosit třikrát tolik. Možná se dozvím i rozuzlení příběhu, který mě nezaujal. Hodina volného času má pro mne vyšší hodnotu než hodina “zážitku” s F.E.A.R. 2.

Kdybych měl vybrat největší opruz celého díla, tak to jsou pravidelné záseky, kdy se dostanu do nějaké místnosti (nebo komplexu místností) a najednou nevím kudy dál. Tři minuty pobíhám všude možně, prohledávám všechna možná zákoutí, a nakonec objevím někde nějaký žebřík co nebyl vidět nebo tlačítko za keřem či tak něco. Fajn, být to jednou, dvakrát za hru, tak to člověk snese, ale když se to opakuje co dvacet minut, tak je to na prokopnutí. Přidejte si k tomu stereotypnost prostředí, které vám ani ve snu nedovolí si při probíhání udělat “mentální mapu” a výsledkem je hrubá scénáristická macha, která nedostatek invence k vymýšlení zajímavých problémů k řešení nahrazuje mechanickým opakováním problémů otravných.

bio2_100x157

Zatřetí: Kromě běsného N.U.D.A. 2 se mi dostal do ruky i nový Bioshock 2. Nebe a dudy, vám povím. Prostředí je krásně steampunkové, grafika nádherná a hra se po pár hodinách jeví jako mnohem záživnější. Příběh jsem zatím moc nedešifroval (jasně, podvodní město, jasně, katastrofa…), ale i tak má hra v sobě cosi, co mě baví. Snadno se v ní orientuju, dobře se mi hraje, má švih a spád. Zatím. Kdybych ji měl přirovnat k něčemu z filmů a seriálů, tak je to, hmmm… Earl. Příjemné rozptýlení a pobavení, sice nic co bych si dával pořád dokola, ale je fajn si to procházet dál.

Hodně zábavných her přeju!

Co se tu hraje?