1304511232-mass_effect_2___wallpaper_2_by_shade_117

Na druhý Mass Effect jsem se těšil od konce roku jak příslovečný harant na příslovečný vánoční stromeček. Zapěli jsme koledu, vrhnul jsem se pod stromeček, a tam… Ach! Ponožky, bunda a kulich!

Znáte to: Měkké dárky! Dárky, co byly tvrdé znamenaly stavebnici, knížku, něco hezkého. Jak byl balíček měkký, šlo o oblečení. Mass Effect 2 je malá knížka, zabalená do ručně pleteného svetru, vlněných ponožek a kulicha vzor “kohout” (“Nelíbí? Ale bude ti v něm teplo!”)

Krabičku s DVD jsem otvíral ještě na schodech, jak jsem se těšil. Hned za dveřmi jsem se vrhnul plavmo po PC, vrazil jsem DVD do mechaniky, spustil instalaci a z nedočkavosti jsem si přečetl přiložený návod. Dvakrát. Pak jsem vložil druhé DVD a přečetl jsem si návod potřetí. Konečně bylo nainstalováno! Spustil jsem hru, nastavil parametry (“všechno na maximum”) a kliknul na Hrát. Vyběhlo okýnko s hlášením, že mám nainstalovat nejnovější verzi PhysX. Kterou samozřejmě nainstalovanou mám, jen asi nějak divně.

OK, na DVDčku instalace byla, ale nešla spustit, hlásilo to “neznámou chybu”. Odinstaloval jsem starý PhysX. Instalačka proběhla o kus dál a oznámila “předčasné ukončení”. Smazal jsem zmínky z registrů: Předčasné ukončení. Grrr! Spustil jsem instalaci jako admin – předčasné ukončení. Kombinace zaříkání, nadávek a parametru /quiet nakonec pomohla, a já spustil Mass Effect 2.

Nastavil jsem si ovládání (od dob Dooma ovládám postavu šipkama a běhy, skoky apod. mám mapované na pravou půlku klávesnice), v tomhle je hra vstřícná i tím, že umožňuje zvolit alternativní rozložení (tedy pro každou akci dvě klávesy). Spustil jsem hru a začalo intro.

SPOILER ALERT! SPOILER ALERT!

Mohl jsem si ušetřit práci a načetl jsem si uloženou hru z Mass Effectu 1 – dostal jsem hned nějaké zkušenosti do začátku a hra se upravila podle rozhodnutí, která jsem v ME1 udělal, jako například kterého člena posádky obětovat, jestli vyhladit Radu, koho určit za člena Rady… A pak už jsem se jen díval na velmi působivé intro, při němž hrdina, tedy hráčova postava, tedy Shepard, padl (scéna jak z klasického Hollywoodu: “Pojď – nemohu je tam nechat – musíš – Ach!“). Tím hra skončila a následovaly závěrečné titulky.

Ne, dělám si legraci. Hrdinu samosebou oživili, a ten se vrátil, silnější, krásnější a ještě krémovější. Oživila ho lehce pochybná organizace, jejíž šéf mi připomínal Michaela Douglase, po dvou letech a s vynaložením spousty peněz. Což má samosebou rozumný důvod, protože je třeba zachránit Vesmír, a jelikož na to politikové dlabou a tvrdí, že hrozba neexistuje, musí se toho ujmout pololegitimní desperáti. Inu, známe to.

I v ME2 máte k dispozici partu společníků různých ras, pohlaví i schopností (jen jich je víc, ačkoli do každé akce s sebou můžete vzít zase jen dva). Hned první kolega je černoch – pravděpodobně někomu přišla původní parta, zahrnující čtyři různé živočišné druhy a tvory různých barev pleti, včetně modré, málo rasově vyvážená. Zůstalo zachované rozdělení na “povolání”, zůstaly i schopnosti (bojové, technické, biotické). Dokonce zůstali i někteří členové původní posádky, kteří se v mezičase po Shepardově smrti rozprchli všude možně a dělali ledacos. Kromě těch, co v jedničce zemřeli, potkáte, jestli dobře počítám, všechny staré známé z party i ve dvojce, a někteří se k vám mohou i přidat do nové party.

Děj je opět podobný jedničce nebo DA:O – začnete nějakým hlavním úkolem, naberete kolegy, pak dostanete vedlejší úkoly, na nich si nasbíráte zkušenosti a členy do party, no a když už máte úkoly hotové (což kupodivu netrvá dlouho), tak vyrazíte na finální Suicidal Mission, Cestu bez návratu atd., takže úkoly, co si nedoděláte do té doby, už nedoděláte vůbec. (V tom bodě jsem teď já, odehráno mám okolo 23 hodin.)

Změny

Proti jedničce jsem měl výhrady, ale nic nepřekonatelného. Ve dvojce vývojáři jako by mé volání vyslyšeli (che) a některé opruzoidní věci odstranili. Což je skvělé – zmizely třeba dlouhé cesty výtahem. Postranní úkoly jsou rozmanitější, lokace zajímavější, nikde jsem neměl ani na chvíli pocit “deja vu”. Dveře se otvírají mnohem častěji samy, jen pokud to má nějaký logický důvod, tak je musíte otevřít ručně. No a inventář… inventář není. Vůbec. Vlastně – skoro vůbec.

Zbraně se už nepřehřívají. Tedy, přehřívají, ale tak, že teplo je ukládáno do zásobníků, a vy musíte zásobníky měnit. Dalo by se říct, že V PODSTATĚ je to totéž co nabíjení v ostatních hrách. Principiálně naprosto. Možná ve třetím díle přijdou v Bioware na to, že když už používají klasický model zásobníků na střelivo a nabíjení, tak to mohou taky tak pojmenovat a může to tak fungovat.

Je vidět, že autoři intenzivně zapracovali na tom, aby odstranili největší nepříjemnosti, a za každou odstraněnou přidali nějakou novou. Ehm, bylo to na vás příliš rychlé a nečekané? Tak pojďme ještě jednou a pomaleji: ME2 má proti jedničce těch opruzů stejně, možná ještě o něco víc. To není hezké, že to takhle říkám hnedle… Abych vám dal čas tuhle informaci strávit, tak si půjdeme ještě chvíli vyprávět o pozitivech a neutrálních věcech.

Pozitiva

Hra je jednoznačně pestřejší než jednička. Na palubě lodi je víc místností, víc postav (včetně lodní psycholožky a osobní asistentky v jedné, a to velmi šmrncovní, osobě), máte k dispozici terminál, kde si můžete zkontrolovat stav posádky, stav technologií či  doručenou poštu (dokonce i v daleké budoucnosti chodí do schránky nabídky na zvětšení různých tělesných částí; pobavil mě “mail od matky” a potěšilo mě zjištění, že i pravnuk pana Patricka Chana má stále problémy s převodem velké sumy peněz z dědictví, a za pouhých 35.000 kreditů mi dá půlku).

Totiž vynálezy… Jak jsem už psal, tak inventář v ME2 nenajdete. Pravověrným hráčům RPG tahle informace asi stačí k věčnému zatracení, my, hráči pro radost, oceníme, že v Bioware přestali dělat něco, co dělat neuměli. Systém zcela nepřehledné haldy předmětů, vybavení a výzbroje byl nahrazen “objevováním technologií”, čímž se vše zjednodušilo a místo RPG to teď připomíná, řekněme, princip známý z jednoduchých RTS a la Command & Conquer. Získáváte čtyři základní prvky (platinu, iridium, palladium a “prvek nula”), a ty používáte k výzkumu. Na misi pak např. naleznete cizí zbraň, tu si oskenujete a za určité množství některého prvku vám vědci vyzkoumají, jak to bude fungovat. Stejně tak “vynalézáte” vylepšení lodi, výstroj, lepší technologie, které vám dají víc času na mezihry atd. Různá vylepšení se montují na zbraně automaticky, takže odpadá zdlouhavé šachování s inventářem. Hurá. Před každou misí si při výběru partnerů zároveň vyberete, kdo bude mít jakou zbraň. Obvykle všichni dostávají ty nejmodernější, co mohou mít, takže není potřeba dlouho kombinovat. Je to zjednodušení, ale zároveň to prospělo spádu hry.

Jsou i nové mezihry, které teď přeci jen připomínají víc to “hackování”, než ty barevné segmenty z jedničky. Zmizelo ježdění po planetách od anomálie k ložisku, místo toho přibylo skenování planet, hledání zásob prvků a jejich těžba z orbity. Což by bylo fajn, jen si u toho ušoupete myš a po čase vás to začne iridiovat. Teda iritovat. Další plus, na které budou pravověrní hráči nadávat, je možnost quicksave i po krátkých bojích. Ne po každém výstřelu, to ani náhodou, ale, řekněme, přiměřeně často na to, abyste nemuseli absolvovat už absolvované přestřelky zbytečně.

Nyní se nově mezi planetami létá (malá raketka ovládaná myší), což by mělo hru pravděpodobně zpestřit, ale ve skutečnosti je to poměrně samoúčelné, a zároveň zmizela možnost si planetární soustavu natočit a podívat se, jestli tam někde nejsou ještě nějaké planety. (Pozitivní je, že pokud máte na planetě / v soustavě splnit nějaký úkol, vidíte to tam napsané.) Navíc mě poněkud překvapilo, že kosmická loď odmítá dodržovat Newtonovy zákony nebeské mechaniky, a že je v pohybu pouze když zapne motory. Jakmile motory vypne, tak začne zpomalovat a za chvilku se zastaví. Pravděpodobně to je způsobené třením o okolní vesmírné vakuum, které, jak známo, zpomaluje. A to nemluvím o tom, že vesmírné lodi prolétávají kolem člověka s mohutným VŽUUUUUUM a že výbuch v kosmu připomíná velmi nápadně výbuch na Zemi (zpomalování odletujících částic), samosebou s doprovodem hromového BUUUUUM!

Čímž jsme se nenásilně dostali k věcem, co si dle mého soudu zaslouží pohanět. A není jich málo. Bohužel. Pojďme na to.

Negativa

Tak. Vesmír temně hučí, lodě zpomalují a vůbec se to občas celé chová víc jako druhořadý film než jako hra. Pro mne to jsou bohužel rušivé prvky, kterých si člověk všimne a které způsobují, že má od hry odstup a vnímá ji jako hru. Když parafrázuju výrok Vladimíra Kokolii: “Nedokážu do hry vstoupit.” Což je u her, které jsou když ne založené, tak aspoň orientované na ztotožnění s hlavním hrdinou a jeho rozhodováním, poměrně velké mínus. Přirovnal bych to asi k hrubým gramatickým chybám v zajímavé scifi novele: spousta lidí to nevnímá, ale náročnějšího čtenáře to ruší.

Normandie je v ME2 rozlehlejší. Přibyly například pánské a dámské toalety. Kdo si pamatuje Duke Nukem 3D, tak si jistě vzpomene na to, že šlo postavit se k pisoáru, stisknout tlačítko a hrdina si ulevil. U umyvadla si mohl i umýt ruce. Obojí byly párvteřinové animace. O nějakých 15 let později v ME2 přijde hrdina na WC a do sprch, a nemůže udělat nic. Naprosto nic. Ani spláchnout. Prostě se jen projde po WC. A to i třeba v klubu kdesi na Illiu – stál tam nějaký turian u pisoáru, takže evidentně pisoáry sloužily k jasnému účelu i tam, ale vy se se Shepardem vymočit nemůžete.

Přemýšlel jsem, kdy že Shepard svou potřebu vlastně koná, když už tam to WC je. Pak jsem si všiml, že občas v boji přestane reagovat na povely, a ve chvíli, kdy se má skrčit / uhnout / vystřelit, tak se nehýbe, stojí jako pika za bednou a kouká zasněně do kamery. To budou pravděpodobně ty okamžiky, co jiní řeší u pisoáru.

Nějak zmizela možnost “bodnout si špendlík do mapy”, aby si člověk pamatoval, kam vlastně jde, a aby ho to alespoň vedlo. Nevede. Nelze.

Zmizela, alespoň z mé hry, možnost “uložit screenshot”. Pomačkal jsem co se dalo, ale složka Screenshots zůstává stále prázdná, aby ji husa kopla. Proto tu není jediný obrázek, rozhodně to není proto, abych vám nekazil překvapení! A je to opravdu škoda, protože grafika je velmi, velmi pěkná a detaily ještěří kůže, panoramatických výhledů či mimiky stojí za to.

Dvakrát se mi stalo, že se Shepard ocitl nějakým řízením ošklivého osudu na bedně, z níž nemohl slézt. Zjevný bug; bohužel musíte pokračovat načtením poslední uložené pozice. Několikrát jsem narazil na nepřítele, který byl “vrostlý” do zdi a nemohl se hýbat. Naštěstí šlo ho zastřelit a ukončit tak trápení.

Za naprosto ojedinělý nástroj pro týrání hráče považuju v ME2 ovládání. Představte si scénu, kdy hrdina běží z kopce, přeskočí bednu a schová se za druhou. Máte? Každý hráč počítačových her ví, že to bude probíhat asi takto: Stiskne a drží klávesu pro běh plus pohyb dopředu. Hrdina běží. Doběhne k překážce. Hráč stiskne tlačítko skoku. Hrdina se plavně přenese přes bednu, běží dál, doběhne za druhou. Hráč stiskne tlačítko “Skryj se”, a hrdina se skryje. Jasné a pochopitelné, že? Ptáte se, proč to takhle rozpitvávám? No protože běh, skok i kryt je v ME2 na jedné klávese! Jako že to je jedna funkce. Tedy hráč drží mezerník a mačká “vpřed”, hrdina běží, doběhne k bedně a zarazí se (někdy ale doběhne a s elegantním skluzem zalehne za bednu, co jste mínili přeskočit). Hráč pustí mezerník a zmáčkne mezerník. Hrdina se skryje. Hráč zakleje, pustí tlačítko VPŘED, stiskne tlačítko VPŘED a zmáčkne mezerník. Hrdina skočí přes bednu a zarazí se. Pak se rozeběhne, vrazí do druhé bedny, hráč sakruje a mačká mezerník – a vtom se hrdina otočí, zasněně se podívá do kamery a na tři vteřiny přestane na cokoli reagovat. Chvilka pro tebe, Sheparde!

Možná to je úlitba konzolím, ale tohle se mi zdá moc i na hráče konzolových verzí. Každopádně pikanterie pokračují…

Jak jsem psal výše, tak ovládám hry nikoli pomocí WSAD a mezerníku, ale pomocí šipek, pravého Ctrl/Shift, nuly apod. Takže jsem si Univerzální Klávesu Pro Akci přemapoval na pravý Ctrl. Bohužel, tohle nastavení hra nedodržuje důsledně. Hrdina běhá, skáče, kryje se (a pravděpodobně i močí) na pravý Ctrl, ale v jedné z meziher s hackováním, kdy je potřeba zvolit kus kódu, můžete bušit na pravý Ctrl jak debil, máte smůlu. Funguje to pouze na mezerník. Proč, kruci? Protože mám RCtrl jako sekundární? A neměly by být rovnocenné?

Jak DA:O, tak ME1 měly výběr lidí na misi udělaný pěkně. Klikli jste na postavu, postava udělala krok dopředu a byla vybraná.  Klikli jste podruhé, postava zase zalezla. V ME2 kliknete na postavu, sjedete dolů a dáte VYBRAT. Pak zase vyjedete nahoru, vyberete druhou postavu, šup dolů a VYBRAT. Totéž v menu u terminálů apod. Kliknete na volbu, sjedete dolů, dáte “Otevřít”, pak zase jedete nahoru… Mám takové nepříjemné tušení, že to je “konzolové ovládání” a hra se ho důsledně drží i v PC verzi. Jenže bohužel nedomysleli, že na konzoli je “joystickem vlevo/vpravo + tlačítko výběru” něco jiného než “klikni vlevo nahoře – klikni vpravo dole”. Nezbývá než doufat, že autoři do prvního PC patche vynaleznou třeba doubleclick, protože tohle ovládání je opravdu příšerně otravné, myší jezdíte jak vzteklí a frustrace narůstá. Což není dobré.

Pořád ze stejného soudku je asi i nemožnost otevřít si deník, kodex nebo týmovou obrazovku stiskem klávesy – musíte přes ESC do hlavního menu a tam si vybrat. Pravděpodobně zase úlitba majitelům konzolí, co na těch svých vercích mají osm tlačítek…

Z kterého soudku je ale úžasná vlastnost, že zaměřování snajperkou se přeruší, když vám před ni někdo z týmu vleze, to netuším. V některých soubojích jsem přikládal snajperku k oku a zase ji odkládal, aniž bych si vůbec vystřelil.

Mezihra

Co se týče výhrad, tak jsme konečně – na konci? Kdepak! V půlce. :) Druhá část začíná právě teď!

Hry od Bioware, co jsem za poslední půlrok viděl (ME1, ME2 a DA:O) měly jedno společné: Silný příběh. Příběhu bylo podřízeno mnohé a mnohé z něj vycházelo. Hrdina se setkával s dalšími lidmi, kooperoval s nimi, fungovaly tam nějaké vztahy, jednotlivé postavy se měly či neměly rády, charakterově se vyvíjely, jejich postoje se měnily postupem děje, zkrátka to vše fungovalo jako filmový příběh. Navíc s tou obrovskou výhodou, že hráč do děje mohl vstoupit a mohl některé věci ovlivnit. Bylo na něm, jestli bude drsný válečník pobíjející nepřátele, nebo jestli bude spíš diplomat, jestli se bude vyžívat v jednání s ostatními, jestli se bude snažit domluvit, jestli bude s členama party diskutovat a jestli s nimi bude mít dobré vztahy…

Tak, tohle všechno v ME2 zůstalo, jen se to trošku, řekl bych, posunulo. Hrdina může opět projevovat postavám náklonnost a i romantické scénky se odehrají (včetně setkání s “milostnou pletkou” z prvního dílu), ale někdy mi připadalo, že je zpracování až příliš filmové. Tedy ne filmové, to bych filmům křivdil. Spíš “telenovelové”.

Rozhovory postav jsou snímány “filmovou kamerou” – střihy, detaily, polocelky, kamera krouží dokola jak brundibár, hudba hraje dramatický doprovod a postavy do toho pronášejí klišé z laciného westernu. Velmi oblíbená je u tvůrců dramatická choreografie, známá jako “Ach, seňore Gonzálesi…” – žena cosi říká muži, a pak udělá dramatické gesto, při němž odvrátí tvář a zakryje si ji předloktím. Nemluvě o scéně, která se v učebnici “Režisérských klišé pro začátečníky” označuje jako “citově vypjatá scéna tváří v záď“: Jedna z postav vyskočí, chvilku přechází a říká u toho nějaké dramatické věci, a když dojde k tomu podstatnému, ke konfrontaci, k vyjasnění, k přiznání apod., tak se ZÁSADNĚ postaví k tomu druhému zády a kouká z okna / do skříně / do zdi. K tomu hrají smyčce.

Když to vidíte poprvé, pobaveně se usmějete, protože to je tak laciné a otřepané klišé, až to je k smíchu. Viděno ve spoustě (zejména špatných) filmů. Jenže když to vidíte poosmé, podesáté, a nikdo to neshodí vtipem, ale všichni se u toho tváří smrtelně vážně, jako že to tak prostě je normální, tak se vám až navaluje. Nebo vy snad doma takhle mluvíte? Dramatické scény zády k tomu, kdo vás má poslouchat? A to děláte proto, že jste to odkoukali z blbých filmů, nebo že vám to tak vyhovuje?

Pro lepší představu si přehrajeme běžný dialog ve stylu ME2:

Vy: “Koupila jsi, prosímtě, to mletý maso?”

Manželka: “Nekoupila… oni…”

Následuje dramatická pauza, při níž se manželka otočí zády k vám pomocí choreografického prvku Ach seňore Gonzálesi, opře se rukou o futro a dívá se kamsi za fíkus. Pak téměř šeptem dokončí:

“Oni… měli už zavřeno… Nestihla jsem to”

Kolem krouží kamera, smyčce burácí, budete mít místo karbanátků lečo!

A padá opona s nápisem “Loading, please wait”!

Takhle to ve vesmíru prostě chodí! K tomu si přihoďte několikeré slzení a emzáky šlechetné jak Mirek Dušín, a máte dojem kompletní. Zkrátka příběh, děj, tohle všechno je v ME2 perfektní, ale je to podáno tak neuvěřitelně lacinými výrazovými prostředky, že máte občas pocit, že se díváte na filmovou parodii na hrdinsko-psychologické filmy. Dojem mi to trochu zkazilo. A ještě si k tomu přidejte to, že se vám občas podaří přeskakovat v dialogu (mezerníkem, jak jinak?) tak dovedně, že se Shepard zeptá znovu na totéž (jako v jedničce: “prokecaná” varianta nezmizí), a celá scénka i s Gonzálesem se odehraje znovu! Dojem, že sledujete parodii, se nechtěně zesiluje. Blbější je to o to víc, že občas některá informace (“toho člověka najdete u klubu”) zazní jen jednou, a dotyčný vám ji už nezopakuje, kdybyste se rozkrájeli. Místo toho se ho můžete zeptat na cokoli, všechno vám předvede, stajná gesta, stejná slova – jen TU informaci, co jste zapomněli, se nedozvíte. Nenajdete ji ani v deníku, ani v nějakém “talk logu” (není).

Jo a na okraj tohodle toho dodám, že asarijská justikárka, tedy členka řádu, co se vzdává světského života a zasvěcuje život víře a spravedlnosti, což by člověk četl skoro jako “jeptiška”, se objeví v úboru, v němž vyzerá naozaj jako domina ze SM salónu (latexové kozačky na podpatku included!) Při první vhodné příležitosti jsem jí dal rozumnější oblek. Bohužel je pořád poněkud škaredá a má takové vodnatelné oči, což je škoda, protože ostatní asarijky jsou vyloženě pohledné dámy (to jsou ty modré s chobotnicí na hlavě). Smůla je, že zrovna tahle je kandidátem do party… ME2 by možná bylo lepší hrát jako ženskou postavu a laškovat s… Hej, to musím zkusit, jestli ženská hrdinka má místo psycholožky na palubě psychologa! :)

Čímž jsem si udělal takový oslí můstek k poslednímu tématu, a tím je česká lokalizace. Ta se v případě ME2 poněkud, ehm, no… Takhle: Mohla by být lepší. Je v ní spousta problémů, a tím největším je Bender.

Promiňte. Tím největším je GENDER!

Na počátku jakási vojanda, označená v titulcích jako “praporčík XYZ” (proč ne, to je OK), povídá: “Zachytil jsem signál…” A povídá to ženským hlasem. Považoval jsem to za překlep. O chvíli později jiná postava vyprávěla: “Shepard sundala ty mechanoidy jednou ranou” – to mě už zarazilo, a od té doby to jelo páté přes deváté, chvíli chlapi o sobě hovoří v ženském rodě, chvíli ženy v mužském, “Kapitáne, zásoby co jste zařídila…” Já vím, z rodem je při překladu do češtiny problém, ale tady to vypadá, že byl buď neřešitelný, nebo neřešený.

A další perly, co jsem chytil v překladu: V editoru tváře upravuju možnost “Čelo”, ve skutečnosti jde o obočí. “Střely do hlavy působí většině cílům poškození”. “Zbraň střílí velice pětiranné dávky”. Pěkný je i formulář při nákupu vybavení, kde jsem si dlouho lámal hlavu tím, proč je tam, kde má být cena a počet peněz na kontě, napsáno: “Autoři: 50 000, Autoři celkem: 317 000“. No protože “Credits”, že?!

Přeložit takové to hlavní bojové stanoviště jako Bojové Informační Středisko – BIS je pravděpodobně nechtěná shoda, která zarazí jen někoho.

Překlad je místy nekonzistentní s pojmy v ME1 (Zhu’s Hope byla v ME1 Žuova naděje).

Stylisticky mi vadilo míchání spisovných a nespisovných slov v jedné větě, ale naprosto tragické je vykání a tykání. Postavy spolu slouží na jedné lodi, znají se dlouho a tykají si, a najednou si v jednom dialogu začnou vykat. Není výjimka, kdy si dvě postavy během jednoho dialogu vzájemně několikrát potykají a opět povykají. Dokonce i v “romantickém dialogu” si postavy chvíli tykají a chvíli vykají, což je fakt, ale fakt divné. Nebylo by jednodušší, milý CZ LOC týme, prostě prohlásit, že ve vesmíru budoucnosti si všichni budou tykat? Určitě by to bylo snesitelnější než tenhle maglajs. Ostatně, v češtině se i Bohu tyká!

Pokaždé, když jsem vyjel výtahem na Normandii až nahoru, jsem si vzpomněl na Nejistou sezónu: “Kajuta Sheparda” a “Terminál velitele” – až půjdu po mostě Karla do divadla Národa na stěnu Čerta, uznám, že jste zvítězili. Ale bude to vítězství Pyrrhy! Přitom na jiném místě je to napsané rozumně: “Kapitánova kajuta”.

Z titulků mám zkrátka dojem jako z takových těch titulků k DivX filmům, co dělali nějací studenti technických VŠ v prvním ročníku na koleji.

No a už jen třešinkou na dortu běsného počeštění je drobná inkonzistence mezi volbou v dialogovém kruhu a tím, co pak doopravdy zazní. Z naprostých kuriozit jsem si poznamenal jen situaci z dialogu před odletem na opuštěnou loď, kdy se Shepard před odletem baví s nějakým správcem, který mu má připravit loď. Hra mi nabídla odpověď “Víte co je támhle?” Vybral jsem ji, a Shepard se zeptal: “Víte, co nás tam čeká?”

A víte, co nás teď čeká?

Závěr

Začnu od konce: Na update české lokalizace se, podle informací od distributora, intenzivně pracuje, doufejme že vyjde brzy. Existuje postup, jak do české hry strčit anglické titulky, kdyby snad měl někdo zájem či kdyby lokalizace dlouho nevyšla, tak ho tu zveřejním.

Hra má jednoznačně dobrý a zajímavý příběh, který je bohužel trochu upatlán leckdy patetičtějším podáním, než by se slušelo. Hře by rozhodně prospěla postava ve stylu Morrigan, která by dokázala dramatické chvíle odlehčit nějakou jedovatostí, aby se atmosféra pročistila a nebylo to celé tak vážné.

ME2 není špatná hra, ale říkám si, že možná to očekávání, co jsem si vybudoval před měsícem s ME1, bylo na škodu. Že jsem možná čekal moc. Že jsem čekal hru, co bude mít hlavně zlepšení, a pokud jsou tu zlepšení a zhoršení tak fifty-fifty, tak to vnímám jako krok zpět a jako jisté zklamání.

Příběh je vyprávěn tak, že i člověk, co první díl nehrál, pochopí oč jde; dialogy při setkání se známými mívají variantu “Na to si už nějak nevzpomínám…”, která spustí stručné vysvětlení. V tomto směru tedy rozhodně není třeba mít obavy.

Hra se mi zdá (budu se muset podívat, jestli to tak opravdu je, nebo jestli se mi to fakt zdá) kratší (možná jen svižnější) než ME1. Sice nejsem ještě na konci, ale už mám “vysbírané” postranní úkoly včetně DLC a čeká mě “let jedním směrem”. Na druhou stranu není nic “přehnaně dlouhé” a sice si musíte všude dojít, ale zase “jste tam co by dup”.

Verdikt je poněkud nejednoznačný: Hra není rozhodně propadák, ani vyloženě špatná. Je velmi slušná a dobře udělaná. Graficky vás čeká velmi příjemný zážitek, po stránce herní je ME2 vyvážená kombinace střílečky, chodičky a “interaktivního příběhu a la film”. Pokud jste hráli první díl a líbil se vám příběh, klidně si pořiďte i druhý, potěší vás další porce zážitků. Pokud máte obecně rádi příběhové hry, kupte si jej. Pokud si ale chcete koupit střílečku / RPG, tak vás možná ME2 zklame. A pravděpodobně se lehkého zklamání dočkají i hráči ME1, co se těšili na “mnohem lepší dvojku”. Na druhou strany, ty zápory, co jsem tu sepsal, jsou všechny. Zbytek hry je perfektní, skvělý, úžasný, příjemný…

Zklamání je opravdu jen lehké, hra je stále hratelná – ale zklamání to přeci jen (alespoň pro mne) v celkovém součtu je. I přes všechny ty výhrady, co jsem tu sepsal, má Mass Effect 2 tah a drajv a bude vás bavit. Jen budete mít čas od času dojem, že to někde skřípe, že to mohlo být lepší, a že to je docela škoda.

Ještě přihodím odkaz na české stránky komunity okolo Mass Effectu a na český blog Bio-World.

Mass Effect 2 si můžete koupit v XZone Mass Effect 2 -PC, Mass Effect 2 – XBox, dokonce i jako sběratelskou edici.

PS: Jardo, díky!

PPS: Tak nakonec zbývala asi hodina a půl “reálného času” k dohrání. A dobrá zpráva – na konci hry lze zvolit možnost “pokračovat” – zůstanete ve hře, vrátíte se do Galaxie a můžete si dohrát nějaké nedodělané věci či DLC. Ovšem všichni se tváří, že věci, které se už staly, se teprve stanou. Tedy například že se romantika teprv odehraje nebo že **** dále ***** pro ******!

Shrnutí

PlusyOdstranění mnoha problémů z ME1; pestřejší lokace pro vedlejší úkoly; zlepšení zbraňového systému; propracovanější příběh (některé budete fakt nenávidět); hra je svižnější a zábavnejší
MínusyOvládání je leckdy nedotažené; bugy mohou způsobit zaseknutí hráče; vyprávění místy pateticé
VerdiktKoupit. Jednoznačně chybu neuděláte.
Hodnocení
85%

mass-effect-2-playstation-3

Mass Effect, první část… Já vím, že za pár dní vyjde dvojka, tak jsem si řekl, že se podívám na jedničku, abych jako věděl. Navíc byla na Steamu o vánočních slevách za tři zlatý (plus topůrko za tolar, no nekupte to).

Začneme jednoduchým quisem, jako vystřiženým z testů bystrosti pro střední školy: Oblivion se má k Falloutu 3 jako Dragon Age k…? (Ti bystřejší už jistě znají správnou odpověď, ti méně bystří kliknou na odkaz a už se sem nebudou vracet.)

Dvojice Mass Effect – Dragon Age je velmi, ale velmi podobná dvojce Fallout 3 – Oblivion. Jako se Fallout 3 někdy přezdívá “Oblivion se zbraněmi”, tak je Mass Effect “Dragon Age z vesmíru”. Tedy, ono to není tak přesné, samosebou, ale v hrubých rysech to sedí.

Stejně jako DA:O je i ME hra, která míchá prvky RPG (levelování, “parta” dobrodruhů, questy a subquesty) a 3D akci v pohledu “3rd person”. Buď jsem si v DA:O zvyknul, nebo je MassEffectí zpracování o něco lepší, takže mi pohyb činil mnohem míň obtíží než v DA:O a přišel mi po chvíli hraní přirozený.

Děj ve zkratce: Lidstvo expandovalo, setkalo se s jinými mimozemskými rasami, chvilku válčilo, pak se spojilo, a teď … neznámá hrozba z minulosti… všichni zahyneme… někdo musí zachránit galaxii… kdo si myslí, že je to VÁŠ úkol, trefil se (ostatní kliknou na odkaz a už se sem nebudou vracet).

Hra začíná vytvořením postavy a “tutoriálovým” hraním, kdy se seznámíte s ovládáním při prvních misích a najdete první spoluhráče do party. Když jste proškoleni (plusmínus), dostanete se do diplomatického centra galaxie, do Citadely, kde se odehrává vysoká politika. Takový galaktický Brusel. Nakonec se vše taknějak zamotá a po řadě diplomatických jednání, odmítnutí, ponížení a zatvrzení (a několika hodinách hraní, dohadování s diplomaty a pobíhání po Citadele) vám galaktická Rada udělí status Spektry, což je něco jako “agent s povolením zabíjet”, dostanete (v důsledku politických machinací) vlastní loď s oddanou posádkou (Normandy) a letíte vstříc zkáze světa…

Normandy. Krásná, že?

Jak jsem psal už minule, nejsem žádný milovník fantasy a na DA:O mě oslovil spíš příběh a vývoj děje než veškerá ta fantasy veteš, králové, teyrni, zlobři (!) a elfové. Je pravda, že škarohlíd může zas namítnout, že Mass Effect je plný scifi veteše, mimozemšťanů a podivných tvorů, ale nemohu si pomoci: pro mne je to snesitelnější. Sice to nemá moc logiku – proč jsou mimozemšťani, vzniklí na jiných planetách v jiném koutě galaxie, plusmínus humanoidní? Proč si staví stavby nemlich stejně jako lidi, tedy spousta kovu, dveře, semotamo květináč s bejlím? A proč jsou asarijky úplně stejné jako pozemské ženské, až na ten avantgardní účes a barvu pokožky?

Asarijky

Což na druhou stranu vůbec není na škodu, vzhledem k tomu, že jsou to aspoň POHLEDNÉ emzačky. Případný milostný románek hlavního hrdiny s modrou slečnou tak není až tak děsivý – sice to trošku připomíná poměr mezi Drsným Chlapem Od Maríny a Šmoulinkou, ale to se dá přežít.

 

Z tohoto hlediska je vlastně dobře, že mimozemšťani v Mass Effectu nejsou hroudy slizu. Co ještě je v Mass Effectu dobré?

Nevím co si vy představíte pod pojmem “vyvážená hra”, ale já si pod tím představím právě Mass Effect. Souboje jsou přesně tak “tuhé”, jak očekávám. Když se bojuje dlouho, přijde úkol ve stylu “Jdi tam, domluv s tím a oním setkání, stav se támhle, přesvědč onoho, aby zašel za tamtím…”, a přinejhorším se vždycky dá odletět někam na neznámou planetu a hledat tam vodík (nebo helium nebo kobalt nebo jak je právě libo). Čili Mass Effect nenudí tím, že by byl jednostranně zaměřený, není to ani čistá střílečka, ani čistá “chodička”, a dialogy a bohatý příběh na pozadí tomu dodává šmrnc.

Velice hezky je udělané cestování mezi planetama – myslím tím mapu galaxie a téměř “encyklopedické” povídání o každé planetě. Míň se mi líbí “animace letu” – vždycky ten stejný výjev průletu okolo Mass Relay. Nebo výsadek Mako vozítkem – pokaždé kamera předběhne výsadek, pak se vrátí a sleduje úplně stejný dopad… Ach!

Pěkné je to, že na akce chodí hrdina ve skupině. Horší je to, že se nelze “přepnout” na jiného člena party, lze jim jen říct: “Ty jdi tam, ty tam, použij takovou a onakou zbraň”. Nejhorší je, že spoluhráči se občas někde zaseknou, nezareagují, v úzké uličce, když je třeba se otočit, neuhnou a stojí v cestě jako piky…

Dvakrát se mi stalo, že jsem se dostal do mrtvého bodu M.B. – jednou jsem s Makem spadl tak šikovně, že bezmocně leželo na boku a točilo kolečkama ve vzduchu a za živou moc nešlo převrátit zpátky. Vystoupit taky nešlo, jet nikam nešlo… Takže reload. (Teď mě napadá, že jsem mohl zkusit vrátit se na Normandii.) Podruhé jsem hodil granát tak šikovně, že se výbuchem posunula bedna zrovna tam, kudy jsem měl projít. Jiný granát nebyl, odsunout nešla, skákat se v Mass Effectu nedá…

Čímž jsme se pomalu přesunuli k tomu, co se mi na Mass Effectu nelíbí ale ani trošku.

Jak jsem psal výše, vysoce oceňuju (jsem už takový…) společenský aspekt hry. Sice jsem zaměřením samotář a v hrách, kde musím střílet, jsem nejraději takový ten agent (s teplou vodou), co se plíží temnými uličkami a své oběti likviduje přesně mířenými dlouhodobými smlouvami se StČ VaK ranami z odstřelovací pušky, ale tyhle hry jsou tak trochu jako zajímavý film, u kterého mohu ovlivnit děj a ovlivnit, co se stane a jak. Třeba tím, že si vyberu z možných odpovědí…

… několikrát. “Prokecané” možnosti z dialogu totiž nezmizí ani se nijak “neznevýrazní” (to je slovo!), takže si klidně sjedete jeden a tentýž dialog několikrát za sebou, a nikomu není divné, že vám říká to samé. Jasně, je to praktické, když něco zapomenete, může vám to ta osoba říct znovu. Doslova. Neny dobre!

Psal jsem, že Mass Effect nenudí jednostrannými úkoly. To je pravda. K smrti vás po čase začne otravovat monotónnost základen ve vedlejších questech. Ty jsou většinou koncipovány jako “leťte tam a tam a najděte tam to či ono”. Letíte tam a tam (animace!), proběhne výsadek (zase ta animace !!!), chvíli jezdíte po planetě a nakonec se dostanete na základnu. A ta vypadá SKORO PŘESNĚ STEJNĚ jako všechny ostatní základny, kde jste kdy byli. Včetně půdorysu. Brrrr! (Naštěstí místa, kam se dostanete v rámci hlavních dějových úkolů, jsou trochu pestřejší.)

Jedna věc si zaslouží extra zmínku: Dveře! Ty dveře, co potkáte nejčastěji, jsou jednoho druhu: Klasické šoupací se zeleným ovladačem vpravo. A teď pozor: Některé dveře se otvírají tak, že k nim dojdete a kliknete na ovládač. Jiné dveře, které ovšem vypadají úplně stejně jako ty předchozí, se otvírají tak, že k nim přijdete. Asi mají fotobuňku. Logiku to moc nemá, a narazíte na to (doslova) už na své lodi – na Normandii totiž fungují skoro všechny dveře na fotobuňku, takže plavmo projdete třema dveřma po sobě, a když se chystáte stejně elegantně projít čtvrtými, rozbijete si o ně čumák, protože ty se SAMOSEBOU musí otvírat ručně. HERDEK! Proč?!

Ještě horší než dveře jsou výtahy. Furt se někam jezdí výtahem. Předpokládám, že se v tu dobu na pozadí divoce loaduje a že to bylo lepší řešení než ukázat přesýpací hodiny, ale stejně – stojíte tam jako exot a nic. Tak jezdíte myší. Ejhle, na společnících se objeví možnost “Mluvit”. Říkáte si, že aspoň potlacháte – ale nic. Mlčí. Za jízdy výtahem se nebavte s kolegou. Někdy má výtah logiku, ale třeba v Citadele v docích – jen než se dostanete na loď, tak to máte na dvě minuty šmajdání a pojíždění výtahama.

Překvapilo mě, že nemůžu vyskočit. Nemůžu ani pořádně někam spadnout. Prostě to nejde, stejně jako v Dragon Age. Ani krok mimo cestičku. Ve srovnání s naprostou volností pohybu v Oblivionu/Falloutu mě to trochu zarazilo.

No a v neposlední řadě: Inventář. To je u Bioware nějaké prokletí, tohleto? (V Dragon Age je to totiž totéž v bledě modrém.) Inventář je naprosto zmatený, některé předměty jsou vidět jen když si vyberu zbraň a hodlám je namontovat jako vylepšení, někdy “seberu vše” a pak se mě ptá hra znovu, jestli to sebrané chci opravdu sebrat (nebo co?!). Nepotřebné předměty mohu proměnit na omnigel (takový univerzální sajrajt) – ale u každého předmětu musím kliknout na předmět, kliknout na “Omnigel”, kliknout na Ano… a zase rolovat zpátky na místo kde jsem byl. V inventáři jsou předměty plusmínus podle síly, od nejsilnějších k těm nejslabším. Když obchodujete, jsou seřazeny obráceně. Navíc nevíte, jestli náhodou to, co chcete prodat, nemá zrovna někdo na sobě. Zkrátka na práci s inventářem by to chtělo zapracovat, a to tak že hodně.

 

A co jinak?

Jinak, když tedy máme za sebou to co se mi líbilo a co mě štvalo, můžu říct, že je Mass Effect velmi, ale velmi solidní hra, která dokáže zabavit na dlouhé hodiny (a slovem “zabavit” opravdu mám na mysli zábavu). Přestřelky nejsou moc dlouhé ani beznadějně tupé, úkoly jsou dostatečně pestré (i když skoro pořád v jedněch kulisách), zbraně dobré, systém jejich vylepšení a vlastností propracovaný. (Až na ten inventář, za ten by někdo zasloužil opravdu něco ošklivého).

Kdyby Fallout 3 byl “100”, tak Mass Effect 1 bude, řekněme, 79. Příběh to má podstatně hutnější, spád i hratelnost to má, ale je to poměrně lineární a o svobodě pohybu si nechte leda tak zdát. Navíc jsou ve hře některé protivnosti a nelogičnosti (za ty je ten jeden bodík pod 80). Jsem zvědavý, jestli bude Mass Effect 2 aspoň na 85. Pokud ano, bude to výborná hra pro letošní leden/únor! Už se těším.

Shrnutí

PlusyAkce ve skupině; dobře nastavená obtížnost; vyvážené úkoly v hlavní linii; postavy slušně napsané
MínusyItinerář je naprosto úchylný; vedlejší úkoly po čase monotónní; herní mechanismy občas zaskřípou
VerdiktNa dlouhé zimní večery není zlé, je v tom boj, pletichy i románek...
Hodnocení
79%

Dragon Age: Origins

Tak jsem dohrál Dragon Age (a rozehrál první Mass Effect, abych věděl o čem bude ten druhý). Nějaké dojmy? Ale jistě… Pár připomínek ke hře a pár k české verzi bych tu měl…. Jo a – SPOILER ALERT!

Dohrál jsem Dragon Age, které jsem před časem rozehrál, a řekl jsem si, že si to zaslouží ještě jeden článek. Totiž, abych dokončil co jsem nakousl a abych nějak shrnul dojmy…

Minule jsem opouštěl hrdiny a hrdinky někdy v okamžiku, kdy měli za sebou dva velké questy a pár malých. Bylo to zajímavé, pro mne nezvyklé, bylo to zábavné a mělo to i přes hluchá místa spád. Po čase jsem se tedy vrátil, abych někam pokročil, a stalo se přesně to, co se stát nemělo.

Ne že by hra nebyla zajímavá, že by se v ní objevily náhlé chyby nebo že by přestala mít šmrnc. To všechno zůstalo, nezmizelo, ale ani se nezvětšilo. Zato se začaly projevovat některé únavné věci, které člověk při prvním intenzivním hraní nevnímá.

Tak třeba: V DA:O se chodí. Moc se tam chodí. Leckdy se jde někam splnit úkol a jde se “chrámem” (doplňte: jeskyní / lesem / čímsi), je to neustále na jedno brdo, akorát se liší ohavnosti, co se na vás v nové místnosti vyřítí. Nakonec to celé přes dvacet osm místností projdete, porazíte “master nasty”, splníte tím úkol – a co teď? Myslíte si, že půjdete zkratkou na mapu? No, to ne, to by byl kratší “gameplay”. Takže zkratkou projdete leda tak “o kus dopředu”. Pak jdete zpátky pouze přes dvanáct místností a dostanete se do “předsálí chrámu” (jiných jeskyní / paloučku v lese / čímsi před tamtím). To si celé projdete pozpátku až na začátek, a až pak šup! na mapu.

Z mapy jsem po čase rostl – či spíš z nutnosti neplodného pobíhání, abych se dostal někam, odkud ji mohu zavolat. Druhá věc, z níž jsem kvetl jak Elfí kořen, byl inventář. Z nějakého důvodu reagoval na stisk RMB jako trotl, takže prostá úloha “zahoď pět předmětů” se měnila v zoufalé klikání a zoufalé pouštění tlačítka myši. Být tím hrdinou z Dragon Age, fláknu se vším haraburdím do pixelového kopru, rozloučím se s kariérou hrdiny a odejdu do hor chovat ovce. I když bych si asi moc nepomohl, protože bych musel jít přes osmnáct nějakých místností a cestovat po mapě, což by byl zážitek neméně stresující…

Každopádně na drobné problémy je dobré znát stránku http://www.dragonagenexus.com/. Tam jsou různé addony a vylepšení pro Dragon Age, takže třeba inventář není tak běsný nebo figury nejsou tak prkenné. Můžete si třeba stáhnout mod, který se jmenuje příhodně “Project Beauty” a nahrazuje původní modely postav trošku realističtějšími (jak proboha mohou ženské chodit v brnění s poprsím velikosti 95F?) a původní textury trošku ostřejšími. Takže například Morrigan už nevypadá jako do hadříku přioděná Emo vychrtlina s dolním rtem napumpovaným kolagenem, ale jako do hadříků přioděná ženská s normálnějšími proporcemi.

I když je tedy pořád trošku, řekněme, “přelíčená”. To mi stejně řekněte – furt běhá někde po lesích (chrámech, jeskyních a čemsi), a přitom má pořád make-up perfektní a oční stíny jak od Diora. Na to až jednou přijdou výrobci kosmetiky, tak se máme v reklamách nač těšit (“Jsem na cestě už tři dny a pobila jsem patnáct kanců, osm válečníků a tři zplozence. Proto potřebuju mít neustále perfektní make-up! Jen kosmetické přípravky od Max Factor mi zaručí, že maskara neopadá ani po ráně kyjem a mé oční stíny zůstanou stále svěží, i když spím v jehličí s partou zarostlých pobudů a s hygienou to taky moc nepřeháníme…”)

Ten makeup, co?

Ale dost laciných fórků! Na vylepšené modely se zkrátka kouká líp a hra je s nimi příjemnější – a basta. Pokud to vaše PC utáhne, samosebou.

Jak jsem už zmiňoval, k Dragon Age je i česká lokalizace (což není tak neobvyklé) a český “průvodce hrou”. Tedy taková olbřímí bichle, kde je popsáno, co kdo kdy kde a jak (a s kým), jaká postava má jaké vlastnosti, jaké jsou ve hře bestie, jak je pobít, jak správně fungovat “v partě”, jak hrát, jak projít některé zapeklitější úkoly, jak se dostat ze šlamastyk a problémů, jak si hru užít, a vůbec je to takový ekvivalent “turistického průvodce”. Tudíž jednoznačně doporučuji si ho pořídit.

Teda vlastně tak jednoznačné to nebude. Ne že byste si ho pořídit neměli, to ano, ale připravte se na to, že v něm je sem tam chyba (například u procházení toho mostu, poslední krok, to je snad schválně špatně). Některé chyby jsou kuriozní – např. Shale je v průvodci “on”, ve hře pak “ona”. Sice je to golem a o pohlaví lze tedy vést spory, ale jednotný překlad by rozhodně nezaškodil.

Ono vůbec sjednocení překladů by bylo fajn. A nejen “průvodce vs hra”, ale i ve hře samotné. Jeden předmět je v dialogu nazván nějak, ale v inventáři ho pod tím názvem nenajdete. V dialozích se mluví o “hostinském”, vlezete do hospody, a tam stojí “barman” (jasně, detail – ale ruší!) Mimochodem ta hospoda se jmenuje v překladu “U rozežraného šlechtice”, ale v jednom popisu úkolu byla nazvána nějak naprosto obskurně – nepamatuju si přesně, ale bylo to něco jako “rozleptaný” (jako že “rozežraný kyselinou”).

Ale v tom celkovém množství textů (někde jsem slyšel naprosto šílená čísla v řádech milionů dialogových replik) je to opravdu prkotina (ale zatahá za oko). Každopádně před týmem z EA Games klobouk dolů, to jako všechna čest a žádná sranda, tohleto!

Tak to pojďme nějako shrnout. Jak tedy s Dragon Age po dohrání?

Hra není vůbec špatná. Je dobrá. Je hodně dobrá. Zážitek na dlouhé hodiny hraní. Bohužel ke konci už je to trochu otravné – máte pocit, že to zajímavé už se stalo a vy jen běháte dlouhými tunely a kosíte další a další nepřátele.

Jednoznačné plus je příběh. Je velmi dobře napsaný, a i když směřuje k určitému konci (a jak začnete plnit poslední úkol, tak už není cesty ven, všechno shoří a vy prostě MUSÍTE dokončit úkol, a basta fidli!), tak jeho vývoj závisí ve velké míře na vás a na vašich rozhodnutích.

Postavy jsou poměrně živé a lze jim “věřit”, takže si k nim můžete vybudovat vztah (nejen ten herní, ale i reálný, podobně jako k postavám v dobré knize nebo filmu). Například takový Alistair – na začátku jsme se drobátko nepohodli (něco s povražděním příbuzných), no a pak se to táhlo celou hru. Pak už jsem ho s sebou ani nebral na výpravy. Nakonec odmítl mou žádost, aby se stal králem, byl děsně ironický a uštěpačný, no a po volbách přišel o hlavu. Navrhoval jsem mírnější postup, ale královna si postavila hlavu, a tak Alistair o tu svou přišel. Musím upřímně přiznat, že jsem byl rád, že jsem se toho mamlasa zbavil. Nesedli jsme si. Totéž se Zevranem. Připadal mi taknějak slizký, a když na nás vybafla hlídka jeho bývalých kámošů, tak se k nim přidal. Inu, bylo to jeho poslední špatné rozhodnutí.

Ale v zásadě to skončilo dobře. Morrigan odešla kamsi do lesů a snad měla dítě, no a hrdina se usadil s Lelianou v malé chýši na břehu jezera, lovil ryby a poslouchal stále dokola Lelianiny písně, až ji nakonec jednoho deštivého odpoledne probodl mečem (Viridium, obouruční, úroveň 12).

I když to v předchozím textu mohlo vyznít jako že snad na DA:O nadávám, tak opak je pravdou. Dragon Age: Origins je hra dobrá a i přes výhrady, co jsem tu sepsal, stojí za to jí věnovat těch iks hodin – rozhodně to je lepší zábava než sledovat třikrát za sebou filmového Pána prstenů. Faktor znovuhratelnosti posoudit nemohu, teď mám rozehraný Mass Effect (tam je to totéž v bledě modrém, mimochodem), ale spíš bych sázel na “faktor hraní datadisků”. Inu, uvidíme.

Ať se vám líbí!

Dragon Age: Origins

Nejsem náruživý hráč počítačových her. Na hraní nemám totiž moc času. Zato jsem náročný hráč: Chci, aby mě hra zaujala a dokázala vtáhnout do děje tak, aby hraní nebylo ztrátou času.

Na úvod bych snad měl předeslat, že do Top Ten svých oblíbených her počítám Civilizaci, Transport Tycoon, některé kousky z C&C, Oblivion, Half-Life 2, první půlku Crysis, Fallout 3 a Dragon Age.

Tak, a je to venku.

Nejprve stručný úvod: Nejsem pařan. Hra je pro mne odpočinek a zábava, nikoli posedlost. Ze seznamu je vidět, že mám rád hlavně strategie a FPS, prvky RPG mi nevadí, i když jsem nikdy nebyl náruživým hráčem RPG a dungeonů. Asi mi vadí ta fantasy veteš v nich. (Na vysvětlenou: Z kraje 90. let jsem si prošel obdobím Dračího doupěte a Tolkiena a spol., takže jsem se nasytil tak akorát, aby mi nebylo nevolno. Nevolno se mi udělalo až z Pratchetta a pak z té neuvěřitelné inflace fantasy. Deset let mi pak trvalo, než jsem mohl číst slovo “hraničář” či “trpasličí kovář”, aniž bych si ublinknul.)

To jen na okraj, aby bylo jasno: Nerozumím RPG hrám, nechápu co znamená, když se řekne “klasický způsob levelování” (nehrál jsem tu klasiku) a nedokážu srovnat jednu hru s dalšími pěti stejného žánru. Nejsem totiž pařan, hraju jen hry, co mě baví.

Letos na podzim se poměrně urodilo a vypadalo to, že bych mohl mít za dlouhých zimních večerů co hrát.  Hnedle dva tituly byly slibné, totiž Risen a Borderlands.

Risen jsem nainstaloval, spustil, chvíli hrál a byl zabit. Reload, chvíle hraní, smrt. Reload, chvíle hraní, smrt. Snížil jsem úroveň, chvíli hrál – a nic. Jak říkají Slováci: “Neberie mi!“Dal jsem mu asi pět hodin, což je čas, za jaký mě hra musí chytit pod krkem a nepustit – nebo otrávit. Risen otrávil. Nesedl mi do ruky, měl jsem pocit, že je mi příběh cizí a že hraju hru – což je pro mne nepříjemné. Nedokázal jsem vstoupit dovnitř, jako bych byl za sklem a hýbal figurkama. Špatné, špatné…

Borderlands mě překvapily neobvyklou grafikou a příjemným postapokalyptickým prostředím. Hrát se to dalo, ale člověk (tedy: já) vzpomínal na Stalkera a Fallout 3 a říkal si, že tomu cosi málo chybí.

No a do toho přišla nabídka: Nechcete si zkusit Dragon Age? Nejdřív jsem byl trochu skeptický – to bude nějaké RPG, hrr na draka, trpaslíci s palicí, elfové s lukem, hraničáři budou pobíhat po, ehm, hranicích, a já budu někde sbírat manu, slávu a hanu… Ale že prý ne, že to bude prý fakt dobré, takříkajíc legen… wait for it…

A než se dočkáme, tak: Jaký je Dragon Age: Origins (či česky “: Prameny“)?

(Spoiler alert!)

Jo a upozornění: Následující text neobsahuje návod, ani tipy, ani triky, ani fundovaný rozbor děje – je to jen subjektivní dojem ze hry. Podrobné informace o hraní najdete spíš u Dana: DAO@pooh.cz či na českých stránkách Dragon Age)

Z toho, co jsem hrál, je nejpodobnější (logicky) Oblivionu. Lehce fantasy děj, boj proti démonům – ale kupodivu mě tyhle prvky neiritovaly, stejně jako v Oblivionu. DA mě po prvních dvou hodinách vtáhl do děje a nenásilně provedl uživatelským rozhraním, aniž by mě otrávil složitým spleteným příběhem, plným fantasy-like jmen a rodokmenů králů. K čemuž jistě nemalou měrou přispělo to, že jsem hru hrál v češtině. Sice mi poněkud neseděly tituly jako “Arl Eamon” či “bann” (nemá to být Bán?) nebo “teyrn” – ale budiž, trochu té fantasy omáčky a severských slov člověk vydrží. (Dan Dočekal se sice ušklíbá, ale já jsem si hru s českými titulky a českým rozhraním opravdu užil mnohem víc, než kdybych musel tyhle slova hledat ve slovníku – přeci jen tu “fantasy ingliš” nemám zažitou.)

Příjemné bylo zjištění, že se i v DA vedou dialogy, a to celkem košaté, že je možné postavu “prokecat”, a že leckdy dialog ovlivní další směřování hry. K tomu směřování: hra má několik různých začátků podle vaší postavy – coby mág začínáte jinde než jako válečník, a teprve po úvodní epizodě, která mi trvala asi hodinu, se cesty děje zauzlí tak, že se ocitnete v táboře Šedých strážců. Od té chvíle je děj poněkud lineární, až do chvíle, než se dostanete do otevřeného světa.

Naprosto perfektní je, že po světě nechodíte sami, ale doprovází vás družina. Po pravdě řečeno úplně nejlepší na ní je, že to nejsou živí lidé, co sedí kdesi u internetu, ale poměrně slušně naprogramované osoby, které vám pomohou v boji. Většinou tedy. Můžete jim nastavit taktiku, které se mají držet (útočná, obranná, obezřetná, …), a můžete i detailně nastavit reakce na určité události (Když klesne energie pod 50, tak…; Když má nepřítel míň než 20% života, tak…) Členové družiny se pokynů většinou drží, ale stane se, že se někdo občas utrhne a chová se jako trotl… Naštěstí se mi to stalo asi jen třikrát.Navíc se lze v boji přepnout na kteréhokoli člena skupiny a hrát za něj, takže lze i zešílevšího přivést k rozumu.

 

Jak ve hře postupujete, potkáváte další a další jedince, které můžete, podle okolností, přemluvit, aby se k vám přidali. Stanou se pak členem vaší skupiny. Skupina má na blíže nespecifikovaném místě tábor (myslím že si ho tahá s sebou od města k městu, ale jistý si nejsem), kde odpočívá po boji a kde na vás čekají ty postavy, které s sebou do boje zrovna neberete (úkol se mohou vydat plnit vždy jen čtyři postavy, tedy vy a tři další).

Členové skupiny nejsou nějací tupohlaví followeři… ech, následovníci, jako třeba v Oblivionu nebo ve Falloutu: Následovali vás, a v tuhém boji padli. Přišli jiní. Spoluhráči (říkejme jim tak, i když to je jen naskriptovaná pakáž) projevují vlastní osobnost a rozdílné charaktery (napadá mě, že znám recenzenty, co by napsali, že “charaktery mají různé vlastnosti”, a dokonce si dovedu představit recenzi, v níž bude napsáno “charaktery mají rozdílné charaktery”, aniž by to autorům bylo blbé…). Každý z nich má nějaký příběh, nějakou historii a během hry se vyvíjí. Tím nemyslím jen klasické “levelování”, to je samozřejmé… Vyvíjí se i jejich příběh, jejich povaha a jejich postoje k vám. Můžete je naštvat tak, že z party odejdou. Nebo jejich náklonnost může přerůst ve vztah (a ano, i sex tam je, a to v nejrůznějších kombinacích – ovšem v decentním ztvárnění, samosebou). Jen je třeba dávat pozor na to, že se tyhle romantické akce odehrávají v táboře, a ostatní si všimnou… a pak se o vás baví na výpravě… nebo že být s někým ve vztahu znamená nerandit s nikým jiným, protože ten druhý to špatně ponese, bude následovat hádka, ztráta obliby, rozbroje… Což je proti Oblivionu, kde vedlejší postavy vstoupí do děje, pronesou co mají pronést a zase zmizí, obrovské plus.

Teď jsem odbočil, ale úmyslně, protože mě tenhle aspekt DA poměrně příjemně překvapil. Jednak to, že je na obra / démona / jiný zásvětní šmejd víc lidí, kteří si mohou pomáhat, a jednak to, že – ač simulovaní – jsou to “živí” tvorové s vlastní osobností a vlastní hlavou. (Hlavně některé tvorové mají vlastní hlavu!) Dialogy navíc nejsou nudné – ti, co rádi bojují, je mohou přehopsat a kliknout na “Dost řečí, jdeme na obra”, ale já si řeči s kolegy docela užíval. A líbily se mi jedovaté výměny mezi Morrigan a Alistairem, kteří si ze sebě pěkně utahují, když je cesta dlouhá a nebojuje se.

 

Jako třešnička na dortu je to, že jedním ze skupiny může být i pes, vycvičený na boj s démony. Pes je vždy stoprocentně věrný a nadšený, v boji neohrožený, a chová se… inu, jako pes. Někteří členové skupiny tím nejsou tak úplně nadšení… opět hlavně některé… ale co je to za drsnou bojovnici, když jí vadí chcíplý zajíc mezi spodním prádlem, no ne?

Ale každá debata v táboře jednou skončí, a je třeba vyrazit plnit úkol. Vyberte si k sobě ze skupiny tři postavy, s nimiž vyrazíte tentokrát, a hurá do akce.

Ve hře je, jak je dobrým zvykem, jedna hlavní linie úkolů, hlavní příběh, a k tomu několik desítek úkolů, co dostanete náhodou, od vedlejších postav, od spoluhráčů, či o kterých se dozvíte z vývěsky. Můžete tedy na chvíli vypnout, vykašlat se na záchranu světa a přilehlého vesmíru, a jít třeba sbírat rypce, což jsou taková podzemní zvířátka, co vypadají jako zajíci s prasečími čumáčky, či tak něco. Na vedlejších úkolech si můžete zvyšovat úroveň a schopnosti, které pak oceníte v bojích.

O bojích jsem ještě nemluvil. Boje totiž nejsou žádné “Vlítnu tam a pokosím to“. Tedy “Vlítnu tam”, to ještě jde, ale z “pokosím to” bývá většinou “nahraju si poslední uloženou pozici a dám to znovu”. U bojů, hlavně u těch obtížnějších, je totiž třeba taktizovat a přesně rozdělovat role i v průběhu boje. Realtime boj se tak promění na téměř tahovou záležitost – hojně totiž využijete pauzu, v níž rozdáte potřebné pokyny (“ty si vypij lektvar, ty se stáhni, ty si nadeběhni, já vyvolám kouzlo“) a určíte postup.

Taktika bojů je podobná jako v jiných hrách tohoto typu, a záleží na složení skupiny, ale většinou to bývá “pancéřovaný bojovník vyběhne, přivolá na sebe pozornost, a zatímco lehčí a pohyblivější členové oběhnou nepřítele a zasazují rány zezadu, mág to kropí zpovzdálí kouzelnými střelami, vyvolává léčivé pole a pomáhá nadpřirozenem”. To vše pozoruje z řiditelné vzducholodi hrabě Nikolič… Promiňte!

 

Podobně jako v Oblivionu se i v DA část děje odehrává v přízračném zásvětí, zde nazývaném “Únik”, kde potkáte nejrůznější démony a budete s nimi bojovat. Zápletka Dragon Age je totiž, podobně jako v Oblivionu, postavená na prosakování zásvětí do reálného světa, čemuž je třeba zabránit, a přitom prožít nějaký příběh.

Zkrátka – Dragon Age: Origins jsou velmi zajímavou hrou, která dokázala oslovit i mne, člověka, který netrpí nadšením pro RPG. Tedy po pravdě řečeno – po nainstalování jsem si hodinku hrál a prošel jsem první epizodu s tím, že si večer před spaním zahraju znovu. Večer jsem si šel zase na hodinku zahrát, a skončil jsem ve čtvrt na čtryři ráno. Druhý den jsem v deset večer zase zapínal hru s tím, že si jen projdu dva úkoly, a v půl šesté ráno jsem skončil… Znáte snad lepší důkaz toho, že je hra opravdu dobrá a chytlavá?

Co se mi líbilo nejvíc?

Asi to, že ve hře jsou spoluhráči, že mají vlastní hlavu a že jsou užiteční. I grafika je podstatně lepší než u Oblivionu, takže je na postavy mnohem hezčí pohled; nemají tak tupé a škaredé tváře, jako měli oblivionští. Líbí se mi systém bojů. Líbí se mi bohatost dialogů (“ukecanost”) a líbí se mi i příběh. Baví mě poslouchat vedlejší postavy a povídat si s nimi. Zkrátka: Baví mě být v Dragon Age. A pro ty, co znají Fallout či Oblivion, dodám, že jsem v Dragon Age zatím nenarazil na bug.

Co mi vadí?

Nic není dokonalé. Ani DA není. Co mě irituje nejvíc po technické stránce, je příšerně dlouhá doba pro quickload. To je místy opravdu o nervy. Problémy jsem měl i se stahováním obsahu z internetu – to prý lze vyřešit vyčištěním cache či mailem na tech support. Další věc, co mi vadí, je občasná nekonzistence, kdy se jeden předmět jmenuje jinak v inventory a jinak v kodexu (a ještě jinak v tištěném Průvodci), a člověk pak hledá, kde přesně má to, co před chvílí sebral. Vadí mi občasná nevyváženost bojů – boj s velkým démonem jsem zvládnul relativně bez potíží, ale pak při rutinním přecházení z jedné části města do druhé na mne v postranní uličce vybafla banda lupičů, kterých bylo asi osmnáct, a kteří moji výpravu spolehlivě zlikvidovali. Nepodařilo se mi je zvládnout ani zaboha, a zjistil jsem, že není cesty zpět – nejde se totiž ani vrátit a z boje zbaběle utéct. Nakonec jsem skončil u potupného LOAD.

Trochu je mi líto, že nemohu bloumat krajinou stejně jako v Oblivionu, kde když mě přepadla nechuť k plnění úkolu, tak jsem vyrazil nazdařbůh krajinou, nacházel ruiny, oltáře či jeskyně, kde se vždy dalo lehce zabojovat a něco získat. To v DA nejde, tam se pohybujete jen na vyznačených lokacích, a jakmile z nich odejdete, tak se dostanete na mapu a musíte určit místo, kam chcete jít.

Jo a taky mi poněkud vadí to, že hru nelze hrát z pohledu hráče – jsem na pohled “v první osobě” zvyklý, a kamera za hlavním hrdinou mi zpočátku dělala velké problémy, pak jsem si zvykl, ale stejně mi to nesedí…

 

Ale i přesto to je hra, která dokáže pohltit. Má totiž něco, co (alespoň pro mne) chybí Risenu i Borderlands… totiž onu těžko definovatelnou hratelnost.

Jo a jedno doporučení. Až si budete hru kupovat, nedělejte to přes Steam. (Ostatně, na Steamu teď musíte nakupovat za eura v kursu 1 euro = 1 USD, což je vyložená lumpárna. Hlavně že EK řeší prohlížeč ve Windows, ale dvojí ceny jí nevaděj…) Kupte si regulerní “škatulovou verzi” i s průvodcem. Průvodce je – inu, průvodce. Dvousetstránková kniha, v níž najdete všechno, co potřebujete vědět. Není to “návod na projití”, to se nemusíte bát. V Průvodci najdete charakteristiky postav, naleznete v něm tipy pro rozvoj vlastní postavy, najdete v něm přehledy kouzel, věcí, úkolů, nepřátel, najdete v něm mapy… Občas se dostanete do situace, kdy vám mrknutí do Průvodce napoví, kdy vám ušetří zákys… Ale mezi námi, je to i dobré počtení. Jen si to nechte až do stádia, kdy budete trochu rozehraní, abyste si nezkazili některá překvapení, před hrou samotnou si přečtěte snad akorát podrobnější popis ras a povolání, ať si můžete vybrat to, co vám sedne. S Průvodcem je hra ne zrovna snazší (boje si musíte vybojovat tak jako tak), ale spíš získává další rozměr.

Takže – celkové zhodnocení a slovo na závěr?

…dary! Jo, fakt jo! Po nějakých dvaceti hodinách ve světě Dragon Age si to stále užívám, a i když jsem ve hře hledal určitě něco jiného než třeba takový Dan Dočekal, který je RPG-positive, tak jsem nadšený. Kdybych měl Dragon Age zařadit někam do svého žebříčku, tak půjde hodně vysoko – plusmínus k Oblivionu. Chybí mi Oblivionská volnost pohybu, ale nechybí mi vůbec Oblivionské pády a bugy (pokud tedy nebyly “hrou ve hře”). Plus dávám za partu spoluhráčů a za jejich “zlidšťující” dialogy. A pokud datadisky nebudou vyloženě špatné, tak myslím, že DA v mém soukromém žebříčku Oblivion předstihne… Našlápnuto má.

A s klidným srdcem vám Dragon Age: Origins doporučím taky!

 


Koupit Dragon Age na XZone:

Shrnutí

PlusyVelmi dobrý příběh; slušná hrací doba; Propracovaný svět i herní mechanismy
MínusyFantasy veteš; omezený pohyb; některé lokace jsou zdlouhavé
VerdiktUrčitě koupit, je to zábava na mnoho dlouhých večerů
Hodnocení
95%

314610_old_computer_-_laser_210

V druhé půlce letošního roku vyšlo několik dlouho očekávaných her. Poradím vám, jak je nakoupit tak, abyste ušetřili několik stokorun…

Jistě jste zvědaví, jaký způsob vám navrhnu? No, pojďme na to…

První očekávaná herní novinka je Crysis Warhead. Jde o “alternativní příběh” k původnímu Crysis. Hra je o něco kratší (tedy, pro mne byla delší, protože jsem čekal, až mi Steam patchne bug, kvůli kterému jsem se propadával podlahou), nepřináší nic moc nového a chvílemi je docela nezáživná. V prvním Crysis byly pasáže, které jsem si po čase procházel znovu (lépe, jinudy, elegantněji, …), v druhém jsem nic takového nenašel. Nic mě nezaujalo natolik, abych si to chtěl projít znovu. Přesto jsem se u hry docela odreagoval. Ovšem pokud si ji nekoupíte, o nic nepřijdete – ani o zážitek, ani o 750 Kč. Koupit můžete, nemusíte, je to na vás. A pokud budete kupovat, tak přes Steam- 35 dolarů je přeci jen o něco míň…

Druhá herní novinka, na kterou nedočkavě hráči čekali, je Stalker: Clear Sky. Stejně jako v předchozím případě jde o “doplněk” původního Stalkera. Původní Stalker mě zpočátku prudil, neskutečně a moc. Pak jsem se dostal do centra, do baru, sehnal jsem lepší vybavení a hra začala být záživná. Druhý Stalker mě zpočátku prudil – neustále vás někdo zabíjí, horror je tentam, běháte po bažinách a smysl to moc nedává – a dál jsem mu šanci nedal. Když si Stalkera: CS nekoupíte, ušetříte devět stovek.

Ještě víc ušetříte, když si nekoupíte Far Cry 2. Far Cry 2 není doplněk ani pokračování původního Far Cry, je to úplně jiná hra se stejným názvem. FC2 je pravým opakem Stalkera 2 – první dvě hodiny hraní jsou skvělé: Užíváte si opravdu špičkovou grafiku, skvěle zpracovanou přírodu, obrovská prostranství a africkou krajinu. Pak vás hra začne trošku nudit. Pak prudit a nakonec přímo s*át některými věcmi…

Tak například: Přijedete na kontrolní stanoviště a vojáci po vás začnou okamžitě pálit. Vykosíte celé stanoviště, ujedete kilometr, vrátíte se – a jsou tam zas! Nebo: Ve hře jsou dvě soupeřící vojenské frakce. Vy plníte úkoly pro obě. Bohužel, jdou po vás všichni vojáci, včetně “vašich”, protože “mise je tajná, vojáci o ní nevědí, tak po vás taky půjdou”. No CTKJ? Apropó úkoly: Téměř všechny jsou ve stylu “Dojeď tam a zabij ho / znič to”, kde TAM = úplně druhá strana mapy. Furt. Pravidelně. Dojedete na jihovýchod a dostanete úkol: Zabij chlapíka na severozápadě! Dojedete na SZ okraj mapy, zabijete chlapíka (většinou stojí a čumí, takže není problém) a jedete si pro další úkol… Ejhle, na východě zničit konvoj! Přejedete zase celou mapu, po cestě znovu postřílíte vojáky na stanovištích, co jste už jednou vyrubali, zlikvidujete konvoj (=dva džípy s kulometem a mezi nima prázdný náklaďák jezdí furt dokola) a popojedete na sever pro další úkol. A ejhle: Jeďte na jihozápad a zlikvidujte konvoj. A takhle to pokračuje dál, jak u blbejch na dvorečku… Do toho se furt motají “kámoši”, co vám nabízí “alternativní” řešení úkolů, což v praxi znamená, že místo toho, abyste někam jeli a vystříleli to tam, tak ještě předtím dojedete někam jinam a taky to tam vystřílíte. Autoři hry všude upozorňují, že když kámoš “padne”, tak už neobživne, což vám na druhou stranu vůbec nebude vadit, protože vám stejně k ničemu nejsou (“záchrana života” když je neomezený quicksave?) a hlavně: Nevybudujete si k nim nijaký vztah. Atd. atd. Suma sumárum: Když si nekoupíte Far Cry 2, tak ušetříte další tisícovku.

A co tedy na podzim hrát? Pokud jste rádi hráli Oblivion, a nebylo to kvůli jeho “fantasy” námětu, ale kvůli hře jako takové, tak neváhejte a ušetřené peníze dejte za Fallout 3. Hra vám po pár desítkách minut přijde povědomá (cestování mezi lokacemi, úrovně, dialogy), takže se do ní rychle vpravíte. Úkoly jsou podobné těm z Oblivionu, svět Falloutu 3 je zabydlen lidmi (jako Oblivion), střídá se pravidelně den a noc a vůbec vše má tu perfektní atmosféru, jakou měl Oblivion. Svět je rozsáhlý, graficky perfektní a hra nabízí “Oblivionskou” volnost pohybu či plnění úkolů, takže rozhodně nehrozí, že se po deseti hodinách hraní budete nudit. Na dlouhé zimní večery ideální společník! Za těch 1100 Kč rozhodně stojí, a pokud jste díky mým radám nekoupili ani Stalkera, ani Far Cry 2, tak budete v plusu…

Takže jak ušetřit? Kupujte přes Steam a nekupujte Far Cry 2 ani Stalker: CS…

stalker-clear-sky

Celé léto se na nového STALKERa těším, a teď nějako nevím…

Preview nadšené, první videa úžasná, trailery ukazující naprosto věrné ztvárnění reálné krajiny – to všechno přispívalo k tomu, že jsem se na nového Stalkera s názvem Clear Sky (koupit) docela těšil… Dokonce jsem ho už už předobjednal. Měl vyjít na konci srpna, teď prý začátkem září, takže by tu každým dnem měl být… a dneska přišlo nepříjemné překvapení.

Ne že by snad stále neměl být… ale první recenze finálního výtvoru nejsou tak nadšené. Je to jen syndrom druhého dílu?

PC Gamer ve své recenzi nového Stalkera: Clear Sky strhal a dal mu hodnocení jen 6.8 z 10. Což, to by nemusela být žádná tragédie, kdyby…

… kdyby jednou ze zásadních výhrad nebyla “ztráta atmosféry”. Kdyby to byly technické chyby, ty pal čert, ty opraví patche. Ale přiznejme si – bez té úžasné atmosféry, která vládla ve Shadow of Chernobyl, by první S.T.A.L.K.E.R. byl jen průměrná FPS s RPG prvky a s nijak extra grafikou.

Podle recenzenta z PC Gameru je nyní atmosféra bez napětí, beze strachu a spíš taková “střílecí” než “horrorová”.

Jinak je prý všechno hezké, grafika pěkná, nová monstra správně… monstrózní, ale celek je víc “hra”.

Eurogamer píše v podstatě totéž, dává 7 z 10 a zmiňuje některé nelogičnosti ve hře. Na závěr recenze píše, cituji: “Stalker’s always been a survival-horror game where some of the worst creatures of horror are humans, and you have to scrimp and save to survive. But Clear Sky takes it too far – when your resources are as limited as they regularly are, you fall back on the one resource you always have plenty of: the quick-save. That said, when other horror aspects like the underground missions have been minimised and the comedic aspect of the people you meet have been pumped up, you wonder if they were just confused.”

To ještě nemusí nic znamenat, recenzenti bývají prapodivná cháska, ale pokud se nový Stalker opravdu odklonil od “atmosféričnosti” směrem ke “střílečce”, dost by mě to zamrzelo.

Uvidíme za pár dní, doufám že nebude tak zle… Ale červíček hlodá…

Update: Bohužel bylo to tak jak jsem čekal – hra zůstala nedohrána. Příliš vysoká obtížnost a příliš málo zajímavých okamžiků na to, aby mě dokázala udržet víc než cca 10 hodin.

Koupit S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky na XZone

Shrnutí

PlusyVýtvarná stránka
MínusyObtížnost; repetitivnost; po čase nuda
VerdiktPro HC hráče možná, pro kažuála spíš ne
Hodnocení
25%

518176_full

Jaký typ hráče jste?

Tenhle příspěvek je převážně pro lidi, kteří občas hrají hry, nazývané FPS, tedy “střílečky v první osobě”. A ještě jen některé…

Cože? Vy nehrajete střílečky? Tak aspoň nějaké strategie, realtimové nebo tahové… Určitě aspoň jednou za rok, ne?

Cože? Že jenom Tetris a Hledání min? Aha, tak vy asi ne.

Cože? A VY si nehrajete vůbec NIKDY, je to podle vás ztrráta času a radši si jdete ven zaběhat a blablabla? No, tak to máte život chudší než většina lidí a zvířat, ale jistě jste takto šťastní.

A po úvodním rozřazovacím testu zůstali jen čtenáři, kteří pochopí, oč mi jde.

Totiž: Ležel jsem takhle v džungli a obhlížel dalekohledem pozice korejské armády. Přemýšlel jsem, jak zlikvidovat jejich muniční sklad – vlevo věž s ostřelovačem, vpravo věž s ostřelovačem, dvůr plný vojáků,procházeli se tam, postávali, ale bylo jich fakt moc. Do toho jsem slyšel helikoptéru. Letěla někde nade mnou. Nemohli mě vidět, protože jsem byl v hustém podrostu, ale jakmile se odsud hnu, tak budu muset být moc opatrný a hledat skrytou cestu, dostat se do vhodné pozice a pak…

Ano, co pak?

V zásadě má člověk ve většině her na výběr dva různé přístupy. Nazval jsem si je střelec a splašený střelec (což jsem pak překvalifikoval kvůli negativním konotacím na ramba).

Střelec si najde nejvýhodnější pozici a krátkými, přesně mířenými údery likviduje nepřátele jednoho po druhém a nakonec si dojde do prázdné vesnice efektně zlikvidovat muničák.

Rambo si najde nejvhodnější pozici, pak nahází na cíl spoustu granátů a dýmovnic a s mohutným řevem (vhodný text: URÁÁÁ) se vyřítí z dýmu uprostřed nepřátelského tábora a pálí okolo sebe na všechny strany brokovnicí, dokud nejsou všichni nepřátelé mrtvi, tábor zničen a muničák rozstřílený, nebo dokud ho nesejme ten ostřelovač z věže.

Některé FPS inklinují k tomu či k onomu přístupu, jiné dávají hráči na výběr. Já mám osobně radši první přístup. Sice to je pomalejší a není to takové spektakulární, jako mariňák v oblacích dýmu zběsile střílející rotačákem, na druhou stranu člověk šetří munici, šetří klávesnici a pravděpodobnost, že přežije, bývá vyšší.

Proto mám taky raději ty hry, kde je pevný počet nepřátel v oblasti. Tedy třeba 20 povstaleckých vojáků ve vesnici. Jakmile je zlikviduju, vím, že mám klid, pokud přes pole nepřijedou posily. Pak si hru opravdu užívám – pušku s dlouhou hlavní, kvalitní optická mířidla, 1.1 výstřelu na jednoho kašpárka, v klidu si připravím půdu…

Zastánci Rambo-stylu říkají, že taková hra je za A nudná, za B zdlouhavá a za C že to není žádnej boj, ale jen takový střílení na daleký terč, žádný pořádný vzrušení, žádná akcička.

Sledoval jsem různé hráče, s různými hráči jsem hrál, a připadá mi, že styl hraní těchto her bývá dost často spojen s věkem. Čím mladší hráči, tím spíš se budou vrhat do bojů a la Rambo (“co na tom že mě dostanou, obnovím se támhle u vlajky”), čím starší, tím spíš si půjdou za svým cílem pomaleji, trpělivěji a opatrněji.

Zkrátka mi připadá, že Rambo je dobrý do her s nekonečnými zdroji – do her, kde mám stále plný zásobník a kde chodí další a další nepřátelé, zatímco Střelec je poněkud, přeci jen, reálnější.

Mezitím jsem našel vhodné místo a dvěma přesně mířenými ranami jsem zlikvidoval ostřelovače. Pak jsem se připlížil zezadu k muničáku, kde byl jen nějaký mladý voják. Nekladl odpor. Našel jsem vhodné místo pro balíček s trhavinou a s velkým rámusem jsem se začal prodírat ven. Někteří vojáci mne běželi hledat, a když byli u muničáku, odpálil jsem nálože. A nakonec jsem se vyřítil z doutnajících trosek a chabý odpor zbývajících Korejců jsem eliminoval Rambo stylem.

Které že hry to mám tedy rád? Takové, kde není řežba nutnou podmínkou k projití. Takže namátkou: Half-Life 2, Call of Duty, Stalker, Crysis, staré Delta Force…

A co vy, čtenářové? Hrajete střílečky? A jaký styl hry máte raději?

half-life-2-gordon-freeman

To zas bude řečí o rozdílnosti vkusů a slintů typu Kdybys hrál XYZ, tak pochopíš, že TOHLE… – ale já vás přesvědčovat nebudu. Já jen napíšu, co za nejlepší hru považuju já. A dám i tip na nejlepší modifikace nejlepší hry 😉

Hry na PC hraju ve dvou případech… Buď se chci odreagovat od práce, nebo se chci odreagovat od lidí. V prvním případě hraju strategie, v druhém FPS (pro neznalce: First-Person Shooter) či cokoli jiného, kde mohu koukat na svět očima postavy.

Když mám práce po krk a pro samé ENDIFy zapomínám zalít psa a vyvenčit fíkus, tak nasazuju terapii strategiemi. Oblíbil jsem si hlavně dvě: Command & Conquer: Generals – Zero hour a Civilizaci. Po pravdě z C&C hraju hlavně General Challenge :)

Civilizace je klasika co nezklame. Tedy… Jednička byla geniální, dvojku jsem nehrál, trojka byla opět geniální a čtyřka je… no… trojku hraju radši, asi tak. Přesto patří na první místo mezi mými oblíbenci pro strategické chvilky, a to hlavně kvůli neskutečnému množství herních variant. Navíc jedna partie zabere až několik dní, to je ideální čas k odreagování se od algoritmů…

Mimochodem, Command and Conquer: Tiberium Wars je pro mne totéž co Civilizace 4 – “to předtím se mi líbilo víc, Radime…”

Na pomezí mezi strategiemi a střelbou do bezbraných lidí… ech, mutantů… ech, pixelů… je pro mne The Elder Scroll IV. Že neznáte? Vulgo Oblivion… Vystačil mi na několik dlouhých týdnů (až měsíců), a když jsem splnil hlavní úkoly a úkoly ve městech a stal jsem se šéfem všech cechů a pomalu jsem si říkal Sakra, co dál?, tak přišel první datadisk, a když jsem zmáknul ten, přišel druhý, a pak jsem taky našel nějaké zajímavé modifikace (viz odkaz), takže bylo o zábavu postaráno. Čas od času zapnu, začaruju si nějakou obludu, splním nějaký úkol a zase uložím.

Odbočím… Nechytly mne MMORPG. Snad proto, že jsem samotář a nebaví mne dohadovat se s lidmi o tom, kudy na draka. A když říkám nechytlo mě to, tak to je jako s Javou nebo Pratchettem. Viděl jsem, zkusil jsem, nevyhledávám to a nepotřebuju zkoumat proč mě to nechytlo, tak důležité to zas není.

Ovšem když mě někdo nebo něco nakrkne, nebo když se dozvím nějaké novinky z marketingového oddělení, nebo NEDEJBOŽE když se srazím s Gaussovou křivkou, tak sahám po zbrani.

Samosebou jen po té virtuální.

Kdysi jsem kosil hnusy v DOOMu. Pak se objevily Hexen, Heretic, Quake a další srajdy na jedno brdo, to mě nebavilo. Bavit mě zas začal Duke Nukem 3D, hlavně kvůli tomu, že měl určité možnosti interakce s prostředím. Ano, mám na mysli přesně to rozkopávání toaletních mís… :) Po něm dlouho, dlouho nic.

Pak jsem někde s nějakým časopisem dostal Delta Force Land Warrior a Delta Force Xtreme. Zkusil jsem a chytlo mě to. Stejně jako Commanche (to je ten vrtulník přeci…) Sice to bylo jen takové nějaké bezduché střílení, páni estéti, ale mělo to dvě věci, co dělají hru hrou…

Mělo to atmosféru a bylo to hratelné.

Hra nemusí mít supadupa grafiku a 3D efekty, ale musí vás vtáhnout a bavit. Musíte jí uvěřit. Pak je to opravdu Dobrá Hra.

Třeba Crysis. Crysis je velmi dobrá hra, až do té pasáže ve stavu beztíže. V tu chvíli to začne být otravné a otravné to zůstane… Děs. Nebýt téhle otravnosti, mohlo to být druhé, takhle je to až třetí. Grafika úžasná, hra perfektní – ale tu druhou půlku dělal nějaký debil, ne?

O stupínek výš je v mém žebříčku Stalker. Řadím ho sem, protože je to primárně FPS, i když s prvky nějakého toho RPG (vývoj postavy, předměty, úrovně atd.) Stalker mi vydržel na několik měsíců. No, po pravdě, teď mám uloženou pozici kdesi pod tím kolotočem v Pripjati a už jsem se tam dlouho nevrátil… Budu to muset napravit.

Stalkerovi jsem po prvním hraní moc šancí nedával. Každou chvíli mě něco zabilo, byl jsem poněkud zmatený, běhal jsem od čerta k ďáblu a nedávalo to nijaký smysl. Při druhém hraní mě zabíjel i nějaký duch… a při třetím mě pustili dovnitř. Pak mě to teprv chytlo. A řádně. Druhé místo.

A co že tedy mám na prvním místě? Prosím, slavnostní virbl…

HALF-LIFE 2

(děkuji)

Ačkoli nemá tak úžasnou grafiku a RPG prvky ani věrnou simulaci boje, tak je prostě… dokonalý. Vyvážený. Zábavný. Napínavý. Hratelný. Návykový.

Dohrál jsem ho mnohokrát a když si chci oddychnout, tak pouštím Steam a klikám na něj nebo na Episode One, Episode Two.

Ale na to, aby byl Half-Life 2 pro mne jednoznačně nejlepší hra bybylo tohle málo. Co z něj dělá Opravdu Výhodnou Investici jsou modifikace (mody). Modifikace buď rozšiřují a doplňují původní HL2, nebo z něj dělají úplně jinou hru (třeba takový crossover mezi HL2 a Command&Conquer s názvem HL2Wars)

Modifikací je spousta, od naprostých kravin, co zahodíte po pěti minutách, po oddechovky na pár desítek minut, až po rozsáhlé příběhy na několik (mnoho) hodin hraní.

Slušné mody jsou třeba Awakening, Cite14 nebo český (spíš moravský) Ravenholm. Ovšem mou hitparádu HL2 modifikací vede tato trojice:

Třetí je Metastasis/Minerva. Hlavně proto, že dodržuje logiku původního příběhu.

Druhá v pořadí je City 7 – Toronto Conflict. Relativně nová, poměrně rozsáhlá, inteligentně zakomponovaná do příběhu původního HL2 (Kde se Gordon flákal při tom prvním teleportu?) a přinášející některé zajímavé momenty (například ta pasáž, kdy má na sobě Combine oblek, mi dala zpočátku zabrat – nenapadlo mě, že by šlo se zklidnit a tvářit se nenápadně…)

Jedničkou, a tím pádem i nejlepší modifikací nejlepší hry je pro mne jednoznačně Coastline to Atmosphere. Navazuje na děj HL2 po výbuchu a nabízí propracovaný příběh, který svým rozsahem (15 map) a hrací dobou hravě strčí do kapsy obě oficiální Episody. Gordon se z malého ostrůvku probojuje na základnu dr. Breena (samosebou – použije i buginu a vznášedlo), kde zjistí, že se Breen teleportoval na svou kosmickou loď a následuje ho (až sem to je zhruba hrací doba obou Episodes dohromady, bez nudných vsuvek typu “převeď pět skupin občanů”). Na kosmické lodi následuje ale dalších sedm map, včetně jedné “halucinační” a jedné beze zbraně… K tomu nová muzika, logické hádanky zapeklité právě tak akorát, zkrátka Half-Life 2 takový, jaký ho máme rádi, na mnoho dalších hodin. Zadarmo…

Užijte si to.

K tomu pár screenshotů:

Coastline to Atmosphere

Coastline to Atmosphere

Coastline to Atmosphere

Coastline to Atmosphere

Coastline to Atmosphere

(A pokud je vám to málo, zkuste si od stejného autora (Leon Brinkman) najít Leon’s Map. Další dvě hodinky hracího času…)

ep2_outland_010007

Včera vyšla… Jasně že mi to nedalo a hrál jsem až do půl páté… do noci… (Uvnitř jsou nějaké obrázky, takže pokud nechcete vědět o co přicházíte, tak neklikejte)

O své náklonnosti k Half-Life jsem už psal… Jsou dny, kdy je příliš veselo na komedii, příliš větrno na programování, příliš… éééé… no to je jedno, zkrátka jsou dny, kdy člověk potřebuje vypnout, přehodit výhybku a pustit se do “samoúčelného zabíjení času”. Mně se, nevím jak vám, osvědčil Half-Life 2. Chvíli se střílí, chvíli se jezdí, chvíli běhá a pak se řeší logické hádanky (které mají úroveň podstatně jednodušší než známý NENE v Tir Na Nogu). A když už to projdete popáté, tak můžete stáhnout nějakou z mnoha modifikací a můžete si zkusit jiný příběh, zkrátka zábava, která vydrží docela dlouho.

Valve se rozhodli, že nehodlají investovat miliony do Half-Life 3, namísto toho že vydají “epizody”. Epizoda 2 vyšla 10.10., tedy včera. Proti Ep1 mi připadá zatím taková “víc ukecaná”. Každopádně je delší a souboje jsou tvrdé “tak akorát”.

Začíná to celé rekapitulací a výbuchem na konci ep1. Někde tady:

HL2EP2-1

Odsud jsem se dostal na nějakou základnu rebelů. Pravděpodobně v bývalém dole – kdo by to řekl, co, když je tam nápis ŠACHTA POBĚDY:

HL2EP2-2

Přiznám se, Alyxino žvatlání bylo docela protivné, takže mi docela vyhovovalo, když ji propíchli a jakýsi Vortigaunt ji odtáhl na léčení:

Následovala pasáž, kdy jsem zavzpomínal na starý HL – nejdřív jsem objevil hnusné larvy v dolech (střílel jsem je, ale stačí je rozšlápnout… navíc přidají trochu energie) a po nich ještě hnusnější mouchy, co plivou – ne, kyselinu ne, ale toxin. Je to taková ta pasáž ve stylu “bludiště”, spíš technická než bojová…

HL2EP2-4

Tady následoval souboj typu “Přicházejí ze všech stran” a pak mě jeden Vortigaunt odtáhl zpátky do dolů, mezi larvy a mouchy (bylo to lepší, protože mouchy likvidoval elektrickými výboji) a následovala zase mírně logická pasáž (plus pasáž “Hele, je tam antlion guard, ale nesmíš ho zabít!”) Nakonec tedy Vortigaunt našel požadované a vyléčili Alyx.

HL2EP2-5

Do toho se zamotal G-man… Ten chlap je taky všude…

HL2EP2-6

Tohle byla pěkná část (“Lez a já tě budu krýt”) – lezl jsem, kryli mě a na konci mě čekalo auto. A most. Nepevný most. Až to budete zkoušet, tak: Ne, to auto nahoru neskočí.

HL2EP2-7

Ale vše se v dobré obrátilo… Kolegové okukují nový vůz :)

HL2EP2-8

Cesta autem je v Ep2 podobná cestě buginou v HL2 (Highway 17). Jedete, jedete, občas nějaký puzzle, občas souboj, z něčeho se dá utéct, něco se musí prostřílet… Ale krajinka moc pěkná… :)

HL2EP2-9

 

HL2EP2-10

Teď mám uloženou pozici “u pily”. Až budu mít zas chvíli, budu pokračovat v ničení Striderů “Magnussonem” – jen se obávám, že už moc děje nezbývá.

No, každopádně: HL2: Episode Two je fajn pokračování výborné hry. Sice hodnocení asi nepřesáhne 80%, ale když to porovnám třeba se SiN Episodes, tak i podruhé nastavená kaše HL2EP2 chutná líp.

Líbí a mohu doporučit.

AKTUALIZACE 20:14

Nemýlil jsem se, děje už opravdu moc nezbývalo. Stačilo zlikvidovat Stridery (ty trojnohé bestie, co okolo nich pobíhají, jsou hodně nepříjemné, na druhou stranu: Co ty “zázračně se obnovující” energypacky a náboje v kůlnách?) a pak se už jen slavilo, Magnusson odpálil raketu, všechno dobře dopadlo a Freeman s Alyx odlétají vrtulníkem…

…teda ne tak docela. Vrtulník tam sice je, ale ještě předtím Eli… (ne, nevykecám všechno)

Takže resumé po dohrání? Hodně děje, málo hraní, na tak malý prostor příliš situací nazývaných Oh, máme si toho tolik co říct! Hrací dobou na úrovni promáklého MODu (zkusili jste Coastline? Tak HL2EP2 je asi třetinová – za 30 US$) Přesto slušné. Potěšily mě nové stvůry a nestvůry, nové auto je taky docela hezké a některé pasáže si pak někdy v klidu, Radime, rád projdu znovu…

Dne 11.10.2007

Co se tu hraje?