Hej! Je nám skoro čtyřicet, jsme tady a chceme si hrát na úrovni! Zvykněte si na to!

Radovan Holub kdysi sepsal pro Reflex článek o “kultuře kriplů”, tedy o podivném světě herních magazínů a počítačových her. Článek se setkal s úžasným přijetím – tehdy skalní hráči Holubovi spílali, že je “ropák, co si plete mámu s joystickem”, že je “kreten vylizanej a predpojatej, kterej nemuze hrat jiny hry nez stupidni cesky adventury, protoze na to neumi anglicky, nema na to pocitac, reakce a hlavu”, že by měl chcípnout a Reflex by ho neměl vydávat (v libovolném pořadí), a pod své názory se podepisovali naprosto úžasnými jmény jako “Temný Pán” a “Lord Astaroth”. Reakce tedy vpravdě kriplovské, ovšem v zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že co do kriplovitosti a demagogie si s nimi článek moc nezadal.

Vlastně jediný, který s Holubem souhlasil, byl tehdejší šéfredaktor Score. Ten jako jeden z mála dešifroval, co Holub trefil, totiž naprosto tristní úroveň hráčských magazínů, které v té době (nevím jak dnes) procházely metamorfózou – “staří hráči” odešli a přišla generace mladých kluků po škole (někdy ani to ne), co dostali spoustu peněz a vizitku s titulem “redaktor”. Jejich články byly opravdu kriplovské, ve stylu: “Nářez, hlava se rozprskne, krev, tyvole, brutál maso s motorovkou…”

Pardon, vůbec bych to sem netahal, myslel jsem si, že tenhle styl zdechnul už v 90. letech, ale tuhle jsem se díval na jisté stránky, a tam jsem se dočetl: “Gears of War nabízí poměrně profláklou paletu zbraní jako je samopal, ostřelovací puška, brokovnice, pistole, granáty, revolver doplněnou o několik lahůdek, jako je laserový značkovač pro paprskové údery z orbity, luk s výbušnými šípy nebo zmiňovaný motorový bajonet. Právě s tím si užijete spoustu zábavy, stačí se přiblížit k nepřáteli, udělat vrum, vrum a můžete už jen vážit a balit maso. V kampani je práce s motorovou pilou zábavná, ale ještě víc si užijete v multiplayeru.” Práce s motorovou pilou je zábavná… uhhh… jaké telátko to psalo? (A to jsem ještě mírný…)

Nojo, když je vám patnáct, jste z toho vykulení a máte z toho dva orgasmy za odpoledne (někdy i bez toho). Když je vám jednadvacet, možná vás to ještě někde šimrá. V téměř čtyřiceti jste už viděl filmových a herních (někteří i reálných) rozprsklých hlav, krve a mrtvol tolik, že nadšení je to poslední, co si s nimi spojujete. Už vám ke spokojenosti nestačí jen běžet a střílet, to je příliš málo i na prosté odreagování. Nadšení z toho, že “si můžete nasadit na pušku motorový nástavec a párat nepřátelům břicha” (masakr, hustý, přísnej mazec tpč) už po třicítce nebývá tak velké a spatřovat zábavu v podobné “práci s motorovou pilou” může v tomhle věku jen člověk notně mentálně opožděný.

Vůbec se vztah člověka ke hrám s věkem proměňuje. A není to jen tím, že člověk mentálně vyzrává a dospívá. Jde i o jiné věci s hraním spojené – kultura hraní, čas s hraním spojený… Můj čas je pro mne dnes mnohem cennější, než když mi bylo dvacet. Nebo patnáct. Takže když se chci odreagovat, potřebuju k tomu hru, která mi poskytne adekvátní zážitek; fakt, že je něco hra, sám o sobě nestačí.

S věkem jsem si uvědomil, že hra už pro mne není “souboj” – tedy nějaká výzva “já vs stroj”. Takové to “Dostanu se do patnáctého levelu?” nebo “Projdu přes Master Nasty?” mě opustilo už někdy na Spectru. Od té doby mě zajímá na hře jedna jediná věc – totiž aby mě BAVILA. Hra, která mě nebaví, je pro mne ztráta času, jako koukat na film, co mi připadá pitomý. Nebudu hrát nějakou hru jen proto, že je vizuálně či technicky perfektní nebo že to je výzva. Nechci být vyzýván, chci se bavit.

Hra, kde se nemohu dostat za nějaké místo, je pro mne nehratelná. Ne, není to výzva, abych u počítače seděl další čtyři hodiny, pokoušel se projít a nakonec “TO DOKÁZAL” (s pocitem “jsem fakt dobrej”). Neexistuje! Po půl hodině hru vypnu a jdu se věnovat něčemu jinému. Ne že bych nechtěl řešit zapeklité problémy, ale když mám věnovat energii na řešení zapeklitostí, tak vím o takových, jejichž vyřešení mi bude mnohem prospěšnější než dobrý pocit z toho, že jsem se dostal ve hře o kus dál. Nota bene když řešení zapeklitostí ve hrách bývá začasté založeno jen na tom, jak rychle šmrdláte myší a mačkáte klávesy.

Obloukem se vrátím zpátky k herním magazínům. Bohužel, zatímco technické věci dokáží recenzenti velmi dobře změřit a ohodnotit, tak faktor zábavy je silně individuální (a jak jsem už naznačil, s věkem proměnlivý). A nespočívá ani v úžasné grafice, ani v dokonalém zvuku, ani v příběhu od slavného spisovatele, ani v tunách mutantů. Musí to být od všeho něco, namícháno v tom přesném poměru – a ten je pro každého jiný. Takže recenze plná technických údajů, recenze nadšeného hráče, co “to všechno pokosil” ani recenze člověka, co posledních pět let jen hraje, mi neřekne naprosto nic o tom, jestli pro mne bude hra zajímavá nebo ztráta času.

Ano, je to tak. Recenze mladého hráče her je mi nanic: Máme úplně jiné požadavky, jiné představy, jiné zvyky a jiné zkušenosti. Bohužel hry jsou stále asi brány jako cosi, co je pro teenagery. Naštěstí velká studia už začínají chápat proměnu trhu: My, hráči z 80. let, jsme dospěli, je nám skoro čtyřicet, máme už nějak nastartovanou kariéru, máme peníze a máme i čas. Akorát se nespokojíme s tím, že někde běhá chlapík, co kosí nepřátele po tunách sekerou a zachraňuje slečnu s přehnanou anatomií. Chceme víc, chceme zábavu, a chceme zábavu na úrovni – a taky ji poslední dobou dostáváme.

Bohužel se nám nedostává jiné věci – adekvátních informací o hrách. Nezajímá mě, jestli je hra dostatečně hustá pařba, nezajímá mě, jestli je engine revoluční nebo nerevoluční, neberou mě informace o možnosti zapnout cákance od krve a nebere mě ani slang hardcore hráčů. Chci slyšet od dospělého člověka s názorem jeho hodnocení – jak se mu hra líbila, jak se mu hrála, co ho na ní bavilo a co ho štvalo. Chci znát jeho důvody, proč hru hrál, a očekávám, že to nebylo “proto, že jsem si ji koupil”. Nezajímají mě objektivní srovnání úžasností a dohady debílků o tom, kdo má víc FPS (Frames per Second, aby bylo jasno). Po pravdě mě nezajímá ani názor mladých hráčů, řekněme – těch, co chodí do školy. Sorry, lidi, váš svět je úplně jinde, a to neberte ve zlém, ale jako fakt.

—

Minulý týden jsem objevil dva weby, které by snad… trochu… na první pohled… mohly splňovat mé představy o čtení pro hráče mého typu. Konkrétně Kultura kriplů a Fake Everest. Tak snad se nezvrhnou.

PS: Zvrhly. 🙂 Aktuální seznam webů, co mi připadá užitečné číst, máte vpravo.

—

A teď, co tu máme pro první půlku února?

Zaprvé: Čekáme na patch pro Mass Effect 2, kde bude fungovat screenshot a kde bude opravená čeština. Pak si to dám znovu. (Zrovna u ME2 je zajímavá situace: Herní magazíny se předhánějí v superlativech, dávají 10/10 a podobná hodnocení, a pod články jsou komentáře hráčů, kteří byli “poněkud nenadšeni”. Recenzenti vyzdvihují perfektní grafiku, skvělý dabing, dobrý příběh – ne že by to tam nebylo, je to tam všechno, ale moc to k sobě nesedí.)

Zadruhé: Z nějakého důvodu jsem se rozhodl podívat na F.E.A.R. 2 – několik lidí nezávisle na sobě o téhle hře básnilo jako o “silném zážitku”. Zkusil jsem, a zážitek se nedostavil. Natož silný. Poněkud samoúčelné střílení stylem “sejmi všechno co se hne”, kde “horrorovou atmosféru” má vytvářet rozostřené vidění, halucinace, tma, zohavené mrtvoly, krvavé cákance a “lekačky”. Ech, ale no tak… U toho že jste se v noci báli? To máte hodně pocuchané nervy, poslyšte! Já do téhle stereotypní nudy nedokázal emočně vstoupit, nedokázal jsem se bát ani leknout. Osudy postav mi byly za chvíli ukradené a naprosto netoužím zjistit, jak to všechno dopadne a co se stane. Co by se stalo – dalších několik hodin budu kosit všechno co se hne, hra mi naservíruje několik “překvapivých zvratů” a na konci přijde velkolepé finále, kdy toho budu muset pokosit třikrát tolik. Možná se dozvím i rozuzlení příběhu, který mě nezaujal. Hodina volného času má pro mne vyšší hodnotu než hodina “zážitku” s F.E.A.R. 2.

Kdybych měl vybrat největší opruz celého díla, tak to jsou pravidelné záseky, kdy se dostanu do nějaké místnosti (nebo komplexu místností) a najednou nevím kudy dál. Tři minuty pobíhám všude možně, prohledávám všechna možná zákoutí, a nakonec objevím někde nějaký žebřík co nebyl vidět nebo tlačítko za keřem či tak něco. Fajn, být to jednou, dvakrát za hru, tak to člověk snese, ale když se to opakuje co dvacet minut, tak je to na prokopnutí. Přidejte si k tomu stereotypnost prostředí, které vám ani ve snu nedovolí si při probíhání udělat “mentální mapu” a výsledkem je hrubá scénáristická macha, která nedostatek invence k vymýšlení zajímavých problémů k řešení nahrazuje mechanickým opakováním problémů otravných.

Zatřetí: Kromě běsného N.U.D.A. 2 se mi dostal do ruky i nový Bioshock 2. Nebe a dudy, vám povím. Prostředí je krásně steampunkové, grafika nádherná a hra se po pár hodinách jeví jako mnohem záživnější. Příběh jsem zatím moc nedešifroval (jasně, podvodní město, jasně, katastrofa…), ale i tak má hra v sobě cosi, co mě baví. Snadno se v ní orientuju, dobře se mi hraje, má švih a spád. Zatím. Kdybych ji měl přirovnat k něčemu z filmů a seriálů, tak je to, hmmm… Earl. Příjemné rozptýlení a pobavení, sice nic co bych si dával pořád dokola, ale je fajn si to procházet dál.

Hodně zábavných her přeju!