Tenhle článek dávám speciálně na žádost některých čtenářů, kteří přes varování vysvětlení stále nějak nepochopili, jak je Old Player zaměřený. A to jsem si dal speciálně práci s tím, abych už samotným názvem, totiž “Old Player”, naznačil, o co že mi jde. Že nehodlám probírat staré hry, ale pocity starého hráče. Kdybych chtěl probírat staré hry, zvolím jméno “Old Games” třeba. Ale abych byl konkrétní, tak rovnou přidám příklad.

Tuhle mi říkal Rony, starý blogger z Blavy, že se bavil s Pikim o tomhle webu, a že Piki byl lehce rozčarovaný. Prý čekal, že se budu víc věnovat starým hrám. Že zažil éru Wolfensteina a Dooma a na tomhle webu se nějak nechytá. (Aha, upřesněno: Nerozumí jazyku! Okej, ale na podstatě dalšího to nic nemění.) A já si přitom uvědomil jednu zásadní věc: že snad každý Slovák musí mít zkrácené jméno! Když jsem byl mladý, byl to Jožo (Ráž) a Vašo (Patejdl) a Robo (Grigorov), a od té doby samý Muťo a Kuki a Peťo a Ďuro a Šaňo, Slavo, Fero, Miki, Rasťo, Paľo… Výjimky bych spočítal na prstech.

Pardon. Uvědomil jsem si přitom, jak je ta představa zažitá, že člověk na něčem vyroste, a u toho taky zůstane. Jako řidič, co jezdí třicet let se Škodovkou si pak nekoupí už nic jiného, novějšího, nedej Bože snad digitálního, protože prostě ne – on je na to zvyklý, a vůbec, tahle nová auta už nejsou ono, dělá si to co chce, samej zmatek… Ještě zajímavější je, když to od vás okolí očekává, když očekává, že se tak budete chovat. Jezdíte třicet let ve Škodovce s mechanickým řazením a okýnkem na kličku, víte kam sáhnout, když to auto nejede (“to bude vadná tryska, moment, já ji vyšroubuju a profouknu…“) a v padesáti to prodáte a koupíte si výkřik techniky. Samo to parkuje, má to tempomat, navigaci – a vaši vrstevníci se na vás koukají a říkají: To bych nemohl! Tahleta moderní auta, kdepak, já tomu nevěřím, a vůbec – elektrický stahování okýnek se stejně může zaseknout, zlatá klička!

Jo a taky Beatles / Stouni / Flojdi / Párpli / Uriáši / Olympici / Prúdy / súrodenci Hečkovi, to byla muzika, já nic novýho neposlouchám, to jsou samý bezduchý sračky.

Jsem starý hráč. Míněno starý věkem (čtyřicítka je blíž než vydání Half-Life 2 Episode 3) a míněno i starý “služebně” (asi si vytvořím takovou tu samolepku “Hraji již od roku 1985” – kdybych započítal takové ty automaty se Space Invaders a Donkey Kongem, tak asi od roku 1983). Zažil jsem éru automatů, zažil jsem éru Manic Minera, Knight Lore, Drillera a Castle Mastera, zažil jsem první Civilizaci a Dooma a Looma a Wolfensteina, a Heretic a Hexen a Descend a Transport Tycoona a Duka 3D a … No prostě jsem toho zažil hodně.

Jo, znám lidi, co jsou stejně staří, ale zůstali třeba u toho Dooma. Nebo Quaka. Když mají chuť si zahrát, pouští právě tyhle hry. Někteří říkají, že jsou na to zvyklí a “na ty nové by si nezvykli”, “nemají na ně čas”, další racionalizují: “ty nové hry stejně stojí za houby, Doom je klasika!” Ale malá skupina přizná: “Hele, já bych si rád něco zahrál, ale bohužel nemám čas to sledovat, nevím po čem sáhnout… víš jak: chtěl bych fakt něco dobrého, co by mě zaujalo, ale nemám čas zkoušet ty hry. A recenze mi moc nepomůžou, to píšou dvacetiletý kucí…

Vím jak. A proto tyhle články píšu. Je fajn číst komentáře od lidí, kterým se líbí (díky!), ale víte, kdy mám největší radost? Když mi napíše padesátiletý kamarád: “Díky, ten Oblivion / Assassin / Half Life / Saboteur / Votevr se mi docela líbí, to si asi koupím a zahraju, stojí to za to? To víš, já naposledy hrál (*nějaká děsivá vykopávka z roku 93*)…

Hele, lidi, fakt byste tu chtěli číst, jak je Doom skvělý a nic po něm už mu nesáhlo ani po členky a mělo by se přepadnout pod zem? Že úplně nejlepší Civilizace byla ta první (což není pravda, byla to ta třetí) a že starý adventury, panečku, to byly adventury, ne jako dneska, a když jsi v RPG chtěl dojít od lesa k hradu, šel jsi půl dne (reálného). A neměl bych se náhodou zarazit u Alone in the Dark a tvrdit, jak je Amiga nepřekonatelná? Nebo že “jediná pravá vesmírná obchodovačka je Elite, po ní žádná, basta fidli”? Líběj prominout, ale tímhle netrpím. Pokud hledáte spřízněné duše na takovéhle sentimentální hekání, tady je nenajdete! (Ale dám vám tip: některé skupiny milovníků starých počítačů přitahují právě takové typy, “assembler je jediný pořádný programovací jazyk, všechno ostatní už je jen bloatware” included!)

Jsem hráč. Starý hráč. Hraju nové hry a nemám z toho špatné pocity. A upřímně říkám, že na starých hrách je u mne 20 procent hratelnosti a skvělých nápadů a 80% nostalgie. Kdybych tvrdil, že “v těch nových hratelnost není a místo toho tam je jen oslňující grafická slupka nad prázdným obsahem”, tak bych si připadal jako pitomec, protože to není pravda. Vím to, jelikož je hraju.

Pojďte je hrát se mnou! Vykašlete se na vzdechy, jak je Doom nepřekonatelný a jediné pravé RPG je Dungeon Master, a pojďte se bavit u nových her. To, že jste se narodili v minulém století, neznamená, že jste odsouzení k věčnému hraní Manic Minera! (Ale jestli ano, tak za to já už nemůžu!)

Staré dobré hry na GOG.com