Hra, která zůstala trochu ve stínu a opomíjená, což je rozhodně škoda, protože není vůbec špatná. Naopak, je velmi dobrá – když jí přijdete na chuť.

Dohrál jsem Assassin’s Creed II a na dveře ťukal Dragon Age: Awakening. Jenže já byl z ACII nadšený a chodil jsem si tam plnit nepovinné úkoly, takže jsem nebyl na DA naladěn. Místo toho mi doporučil Jarda F. podobný kousek, totiž The Saboteur. A já na jeho doporučení dal, a dobře jsem udělal, protože – a vůbec!

The Saboteur (neplést se Saboteurem na osmibitech) je hra poměrně dost podobná ACII – tedy taky se tam někde chodí, běhá, leze po domech a střechách, ukrývá před nepřáteli a zabíjí, ale neděje se to ani kvůli nějakému tajnému řádu, ani na konci nečeká odhalení celosvětového spiknutí. Děj je o něco prozaičtější a motivace realističtější.

Sean je irský automobilový závodník, co se usadil ve Francii a hodlal dál závodit, což by nebylo nijak dramatické, kdyby to nebylo za druhé světové války. A kdyby nechtěl vyzvat na souboj mistra Německa. A protože Kurt Dierker musí vyhrát, jelikož je Áriec, tak holt Seana porazí, i když si musí trochu pomoct pistolí. Navíc přitom zabije Seanova kamaráda. Což volá po odplatě!

Dierker je odvelen do Paříže a Sean jde za ním. Sežene úkryt v jednom z kabaretů na Montmartru a kontakty na francouzský odboj a anglickou tajnou službu. A tam začíná jeho, tedy vaše, cesta.

Sean vypadá jako typický žižkovský floutek s čepicí na stranu a aktovkou přes rameno. Takový od pohledu mechanik či tak něco. Což je ale jen maskování – Paříž je plná německých vojáků, co sedí na ozbrojených stanovištích, chodí po ulicích a hlídkují (nebo šikanují Pařížany), a vůbec se chovají, jako by jim město nad Seinou patřilo. A Seanovým posláním je jejich idylku narušovat záškodnickými akcemi – tu vyhodit palpost do vzduchu, onde přepadnout stráže u muničáku nebo zlikvidovat konkrétní osobu.

Samosebou že dynamit se neválí jen tak po ulicích – je potřeba ho nakoupit na černém trhu. Prostředky na nákup Sean získává za úspěšně zničená stanoviště, za dokončené akce, nebo třeba i tak, že najde něco, po čem je v okupované Paříži poptávka. Hra obsahuje i náznaky RPG – Sean se postupem času (a praxí) zlepšuje v určitých dovednostech, např. klade výbušniny rychleji, pobere víc dynamitu nebo líp jezdí autem…

Ano, autem. Pobíhat po (mimochodem celkem věrně zpracované) Paříži by trvalo velmi dlouho, natož třeba cestovat mimo Paříž, takže Sean dokáže jezdit autem. Auto si může koupit taky na černém trhu, nebo získat trochu nekalejším způsobem, totiž jednoduše do nějakého zaparkovaného nasednout a odjet. A když není čas a za zadkem mu kluše německá hlídka, tak může třeba i nějakého nebohého Pařížana z jeho auta vytáhnout (jako šneka z ulity, chtělo by se říct) a odjet v něm (v tom autě, samosebou).

Kromě ježdění autem, kladení náloží a pěstních rvaček s vojáky umí Sean i lézt po domech a střechách. Není to tak úplně volné jako v ACII, zmizet po střechách při poplachu není taky úplně snadné, ale občas se to hodí.

Hra inklinuje spíš ke stealth akci. Naběhnout někam jako Rambo a pokosit vše co se hýbe znamená ve většině případů brzký odchod do pekel. Němečtí vojáci jsou zpropadeně důslední, a pokud zjistí, že děláte něco nekalého, jako například že se ometáte kolem nádrže s benzínem či protiletadlového světlometu, nebo že chodíte po Paříži se zbraní v ruce, tak vás půjdou zastavit. A pokud je rychle neumlčíte, tak stihnou i zapískat a spustit poplach, takže pak po vás půjdou všichni náckové v okolí. Mnohem jednodušší je postupovat nenápadně, pomalu, spíš takticky, někde v rohu tiše umlčet německého vojáka a převléknout se do jeho uniformy, a pak se zcela samozřejmě dostat za hlídky do střežených objektů… (Hlavně v přestrojení neutíkat! Německý voják, co utíká a skáče přes ploty je velmi podezřelý, a pokud budete podezřelí, hlídka přestrojení prokoukne a spustí poplach.)

Na pozadí tohodle všeho se samosebou odehrává hlavní příběhová linie, totiž dohonit Dierkera a pomstít se, doplněná sérií vedlejších úkolů pro různé odbojové skupiny.

Ze začátku hry je Paříž opravdu okupované město, a vy to cítíte – stráže vás nikam pořádně nepustí, není se kde schovat a vše je velmi tísnivé. Což je umocněno i tím, že je hra černobílá. Jak hra pokračuje a Seanovi se daří pomáhat odboji získávat spojence v určitých čtvrtích, do hry se vrátí barvy – nevěřil bych, jak takováhle s prominutím ptákovina dokáže zesílit atmosféru hry! Prožívat přechod z barevné čtvrti do černobílé je později velmi intenzivní.

Když jsem ukazoval Johnnymu videa ze hry, tak povídal: “Ale to je přece nereálné! On tam jezdí autem, přejede ženskou, z auta vyskočí a vyleze na barák, a nic se neděje!” Tak: děje! Přejet civilistu (nebo ho zastřelit při přestřelce s vojákama) znamená, že vaše popularita mezi lidmi klesá. Tedy třeba že budete hůř hledat úkryt. Lézt na barák je mnohem lepší tehdy, když vás nikdo nevidí, než na rušném bulváru, kde se poflakují hlídkující vojáci. Jakmile vás uvidí, znamená to většinou poplach – a nutnost zmizet.

Tak. A teď trošku subjektivity…

První hodinu hraní mě Saboteur vůbec nebral. Hrál jsem krátce po dohrání ACII a říkal jsem si: Proboha! TEĎ bych v ACII tohleto udělal úplně jednoduše… Nakonec jsem asi po dvou hodinách hru vypnul a nechal být. Jenže za pár dní, to byly zrovna Velikonoce, jsem si říkal, že to ještě zkusím. Po další hodině hraní jsem si říkal: No… – a pak jsem najednou zjistil, že už hraju šest hodin a že mě to neskutečně baví a zajímá. Asi jsem se musel přeladit.

Jezdil jsem po Paříži a užíval si to. Ona je totiž ve hře poměrně věrně zpracovaná, takže od Vítězného oblouku vede opravdu Champs Elysées a na konci je náměstí Concorde s obeliskem. A za zahradou, stále tímtéž směrem, je Louvre. Přes most Invalidovna a o kousek dál Eiffelovka. Na druhou stranu kostel Madelein a Parthenon. Nahoře na Montmartru, na jehož úbočí máte svůj hlavní stan, najdete chrám Sacré Coeur. A tak dále a podobně, takže pokud jste v Paříži byli a trošku si pamatujete, jak vypadá, budete se cítit jako doma. Tedy – jako doma před sedmdesáti lety.

Koupit Saboteura!!! Koupit Saboteura! All glory to Hypnotoad!

Užíval jsem si naprosto perfektního hudebního doprovodu. Pokud bych měl říct jednu věc, která mě na Saboteurovi uchvátila, je to právě hudba. Výborně dokresluje děj a podílí se na skvělé atmosféře.

Atmosféra je jednoznačně za sto bodů. Příběh je taky velmi slušný a poměrně uvěřitelný. I když není všechno zcela realistické, a ani nemůže, protože kdyby bylo, nedalo by se to hrát.

Na druhou stranu má hra některé nedostatky, a to především (pravděpodobně) způsobené enginem. Ovládání je někdy nepřesné. Pokud chcete promluvit s nějakou osobou, musíte si stoupnout před ni – nemůžete mluvit zboku ani zezadu. K některým operacím je nutné stát na určitém místě, a trefit se je leckdy obtížné. Občas zlobily bounding boxy, tedy neviditelné ohraničení předmětů, a jednou se mi stalo, že jsem do místnosti, která se měla přede mnou zavalit kamením, doběhl dřív, takže jsem se octnul v místnosti zavalené kamením, ze které se nedalo nijak dostat. A spíš taková perlička: Je fajn, že se v dešti hezky vlní hladina vody a odraz okolí v ní. Divné je, když jedete v dešti výtahem na Eiffelovku a vlní se úplně stejným efektem podlaha výtahu.

Velmi užitečý nástroj je mapa. Je jen trochu škoda, že pro její vyvolání není klávesová zkratka, že je potřeba skákat do hlavního menu pomocí Esc – myslím, že takovéhle funkce by ve hrách měly být snadno dostupné.

Hra mi zabrala nějakých dvacet hodin čistého herního času, a mohu na rovinu říct, že to byl velmi příjemně strávený čas. Jen se trochu obávám, že po zrušení studia Pandemic nebude mít EA chuť přidávat nějaký DLC či datadisky, a že Saboteur zkrátka skončil. Což by byla škoda. Každopádně i za těch dvacet příjemných hodin díky!

Saboteura si můžete koupit třeba u XZone za velmi přijatelných 499 Kč