O Zaklínači (knižním) jsem toho věděl před hraním Zaklínače málo. Že to napsal Sapkowski, že podle jedné postavy má přezdívku Patrick Zandl, no a tak nějak jsem tušil, že to bude asi nějaké lehké fantasy, a la “zaklínač přišel do krčmy, kde už seděli tři lupiči, dvě prostitutky, mág, elf, bard, hráči v kostky; uprostřed osm chlápků pořádalo zápas a vzadu, v temném koutku, u stolu, vyhraženého osobám nízkého stavu, seděl Bogusław Szobotka a spřádal plán na obstrukci pípy”. Hra mě nakonec hodně bavila ale knížky jsem si furt nepřečetl… Zato jsem si pořídil i druhý díl, ale o tom až někdy příště.

Kdysi jsem se na jedné herní akci potkal s Tlamiczkou a bavili jsme se, mimo jiné, i o RPG hrách. Zmínili jsme i Zaklínače, a ona ho velmi trefně okomentovala: Je to RPG, které má lidský rozměr, neřeší se moc spiknutí a není to až tak “hrdinsky-epické”, ale hodně civilní. Líp bych to neřekl – zcela přesně popsala hlavní odlišnost Zaklínačského světa od hrdinských ság. Ve spoustě podobných her jste král, králův potomek, nebo aspoň králův známý. Někdy jste totálně neznámý vyvrhel, zjevený kdesi v bažinách na okraji mapy, ale v průběhu hry se stanete přinejmenším členem dvora. Poznáte to hned – na samém začátku hry potkáte nějakého vznešeného pána, on se na vás zadívá, řekne ono magické “cítím, usmolený odrbaný cizinče s rozcuchanými vlasy a bídnou dentální hygienou, že jsi jiný a máš před sebou velké úkoly…” a dostanete od něj mapu hradu, klíč od tajných dveří na radnici (“až tam přijdete, zeptejte se lidí, každý ve městě vám řekne, kde jsou na radnici tajné dveře…”) a láhev ústní vody (jestli to je ta značka, jak vám bouchne v hubě, to už hry nezmiňují).

zaklinac_pe_100x157

Ne že by v Zaklínačovi nebyl hlavní hrdina neznámý vyvrhel s nejasnou minulostí, to samozřejmě je, ale nemáte pocit, že vám celý svět okolo projevuje nějakou nepochopitelnou úctu. Možná i naopak: leckdy budete mít dojem, že vám okolní svět vyjadřuje nepochopitelné opovržení. (Samozřejmě ti, co četli Zaklínače knižně, ti překvapeni nebudou, těm bude tohle všechno jasné.) Ale popořádku…

Hra začne, jako každá správná hra tohoto typu, řádnou rubačkou, během které se naučíte ovládat své zbraně, léčit, vyvolávat magická znamení, a taky poznáte, kdo že jsou vaši kámoši a kdo jsou bad guys. Svět v Zaklínači není tak striktně mužský, takže nepřekvapí, že mezi kámoše patří i holky (samozřejmě jsme ve hře, takže jsou to, namoutě, kdo by to čekal, krasavice). A ano, můžete s nimi zažívat, řekněme, vášnivé okamžiky (jako v Dragon Age), ovšem hlavní hrdina Geralt je, alespoň co do počtu, podstatně větší, ehm, kurevník. Inu, civilnější příběh, civilnější skutky. Pokud jste prudérní, tak Zaklínače snad ani nehrajte (nebo si kupte US verzi), protože sex, temné váchně, prostituce, ženy padlé i ženy sexem manipulující jsou součástí celého příběhu.

Pak se ocitnete v široširém světě, ještě chviličku bojujete, a najednou je konec s urputnou šavlovačkou. Samozřejmě tu a tam čas od času narazíte na nějakou bestii či lupiče, které je záhodno odeslat na onen svět, ale už to není jediná podstata hry. Vynořuje se příběh, Geralt se pohybuje ve vesnicích, osadách a městě, tam všude žijí lidé, kteří mají nějaké vlastní osudy, motivace, přání a potřeby… třeba bordelmamá vadí, že její těžce pracující děvčata napadají nějací neurvalci. Nebo je potřeba doručit nějaké zboží. Sehnat pár vlčích kůží. Vyšetřit nějaký ten zločin. Někdy jsou to, pravda, spíš příběhy ze slovanských balad (“měla jsem milého, teď je z něho vlkodlak” a “měl jsem milou, a teď je z ní polednice”), ale nadpřirozeno k těmto hrám patří. Navíc je to příjemná změna, po všech těch elfech a trollech potkat zase něco ze slovanských mýtů… (teď to možná vyznělo špatně, ono potkat trolla nebo polednici, to máte prašť jako uhoď, spíš jsem měl na mysli, že je to vítaná změna “mytologické veteše”)

Když jsem u té polednice, tak dovolte malé odbočení a *spoiler alert*. Možná je to tím, že tyhle slovanské mýty jsou nám trošku bližší. Teď nemyslím blbého čerta a chytrého Honzu, ale třeba takový Erben s Kyticí. Tanec umrlců, proklínání matek dcerami, otvírání pokladů, strašidla polední a půlnoční, bytosti podvodní i lesní, nekromancie… Když se to spojí se specifickou příchutí křesťanství, získáte zvláštní pocitovou směs, kde “kostelík s věží nízkou” není ani romantický, ani místo útěchy, ale ambivalentní prostor spásy, trestu i neurčité hrozby. Obraz siluety českého vesnického kostela za noci, trochu v mlžném oparu, s nízkou zídkou, lesem křížů a rezavou bránou, doporvázený řevem žab z blízké lesní tůně, ten si rozhodně nezadá se skotskými blaty. Ano, nemáme tu hrdiny, co s taseným mečem a v brnění jeli porazit draka / nepřítele / sto záhrobních rytířů / jiný zásvětní šmejd. Máme vodníka a polednici, a nejen tu, máme třeba strašidlo zvané Divoká honba (též Štvaní). S tímhle strašidlem se taky v Zaklínači setkáte.

Ostatně, úkol s Polednicí byl pro mne velmi silný zážitek. Nevím proč, podle všeho to je “just another quest”, ale atmosféra sluncem zalité louky s paní, co si odmítala připustit, že je zavražděná, byla nějak správně… zlověstná, takže to celé bylo velice působivé.

Celý děj Zaklínače je rozdělen do kapitol, a v každé kapitole máte sadu úkolů – některé dokonce začínají v jedné kapitole a dokončíte je až někdy v dalších kapitolách. Kapitoly jsou rozsáhlé, a když se nepoženete jen za hlavní dějovou linií, ale budete poctivě hovořit s lidmi a zkoumat svět, vystačí vám na několik hodin každá. Rozhodně se u toho nebudete nudit, protože lokace jsou rozsáhlé, a někdy třeba po třech hodinách v bažinách a blatech vylezete na kraj, uvidíte jezero, za jezerem město, a uvědomíte si, že jste vlastně plnili jen pár úkolů na kraji mapy a že jste vlastně na pár hodin “utekli” do jiného světa.

Vůbec celý svět v Zaklínači je nabitý atmosférou a je “jiný” než v běžných RPG. Civilnější, ale taky špinavější a bědnější. Navíc není hlavní hrdina postava odtažitá, která by světem prošla, vykonala co měla a zase odešla – je to JEJÍ (tedy vlastně jeho (tedy vlastně váš)) svět. Navíc v něm funguje dějový efekt motýlích křídel – neustále totiž děláte drobná rozhodnutí (zabít či nechat jít? Vyplenit? Nevyplenit? Zalhat? Svést? Odmítnout?) – a většina z nich má jen bezprostřední následky. Ovšem některá se vám vrátí zpět až po dlouhé době, a pořádně vám zatopí (nebo pomohou), takže si říkáte: Kdybych to byl tehdy v tom lese tušil…! Netušil. Hra totiž nenapovídá: “Pozor, tohle rozhodnutí je klíčové a ovlivní něco v budouchnosti…” Je to vlastně iterované vězňovo dilema, kdy nemůžete uplatnit přístup “udělám to, co je teď nejvýhodnější, a po mně potopa”. Nikdy totiž netušíte, kdy se s dotyčným setkáte znovu a za jakých okolností to bude. Já to řešil tak, že jsem důsledně dodržoval roli (většinou hraju “za sebe”, tak to mám snadné) a k těmhle principům jsem přistupoval trošku fatalisticky – nemohu se rozhodovat podle toho, co by mohlo nastat v daleké budoucnosti, to bych nerozhodl nikdy nic, tak holt udělám to, co mi připadá správné, a pak si to vyžeru…

Vlastní herní systém není pro člověka, co má zkušenost s RPG, nijakým překvapením. Hru vidíme z pohledu třetí osoby, bojový systém spočívá v mačkání tlačítek myši v pravý okamžik a v možnosti vyvolat několik základních kouzel. “Levelování” či míchání lektvarů probíhá v meditačních pauzách, při kterých čučíte do ohně – takže buď v noci, když najdete někde nějaký hořet, nebo přes den, když si nějaký umíte zapálit (nepřekvapí, že zapalujete kouzlem). Ve hře máte dané možnosti cesty, a trošku naštve, že tu není možnost “vyskočit”, takže když je uprostřed pole plůtek, musíte ho celý oběhnout (nebo aspoň k vrátkům). Totéž platí pro džuznu vedle špitálu – nelze seskočit, proběhnout a na druhé straně vylézt, a to je to přitom hluboké asi tak jeden zaklínačský loket (1 Zlot), což je výška, která nedělá problémy ani mně, a to rozhodně nejsem v kondici chlapíka, co pobíhá s dvěma meči a v lehkém brnění (poznámka pro účastníky dřeváren: míněno kovovými meči a opravdovým brněním). Nechybí prolézání bludišť, dialogy s lidmi, “prokecávání” postav a sbírání předmětů z nepřátel.

Hra je sice už “starší” (2007?), ale nemusíte se obávat, že by měla nějaký zastaralý engine, hranaté tvary, ozubené lidi – ne, grafika je přesně padnoucí a “k pokoukání” i dnes, na dnešních sestavách.  Není to hyper ultra hires HDR, vypadá trošku “malovaně”, ale k příběhu perfektně sedí a dotváří jedinečnou atmosféru.

Ještě na jednu věc bych měl upozornit: Zaklínače jsem rozehrál až někam do okamžiku, kdy doprovázíte slečnu lesem (a na konci ji … ehm, nenapovídej!), a tam mě to nějako přestalo bavit, neměl jsem čas, neměl jsem chuť či tak něco. Tloukl jsem se do hlavy, že jsem vyhodil peníze za takovou kokotinu, a asi půl roku tam ležel na disku a já na něj ani nesáhl. Pak jsem ale četl někde nějaký článek, kde dotyčný zmiňoval, jak že si Zaklínače užil (jen několika větami) a já si tedy kliknul, abych si přečetl, co to je vlastně zač. Popis mě nadchnul, a já s uvědomil, že to vlastně mám na disku, a že bych tomu mohl dát ještě jednu šanci. Dal jsem, a následovaly dva týdny intenzivního hraní, kdy jsem byl pohlcen Zaklínačským světem i příběhem.

Co dodat? Že Zaklínače mají v XZone za 560 Kč v rozšířené edici (s českým dabingem, s českými titulky a se spoustou doplňků) a že to za to stojí, pokud máte rádi trošku temnější a ne tak fantasy RPG pro jednoho hráče. A, samozřejmě, pokud na to máte těch mnoho hodin času. (Díky za upozornění, že na GOG.com nabízejí hru za 9.99 USD)

Trošku blbé je, že Zaklínač není pro XBox ani PS3. Jen PC/Win. Dvojka, která už je na pultech, by měla napřesrok v březnu (2012) vyjít i pro XBox…

PS: Shani řadím v žebříčku herních krásek před Alyx, někam tam, kde je Liara a Morrigan.

Shrnutí

PlusyVýborná atmosféra; zajímavý a propracovaný příběh i svět; dodnes slušná grafika
MínusyNeskočí mi, prostě neskočí
VerdiktPro milovníky RPG a pro milovníky Zaklínače je to nutnost! Milovníci levelování odvažovaného na lékárnických vahách si ho ale asi moc neužijí.
Hodnocení
90%

Staré dobré hry na GOG.com