Po nucené pauze v prosinci a lednu jsem dohrál hlavní příběh ve Skyrim (a tucet vedlejších) a nastal čas to celé taknějak shrnout, popsat a doporučit dál. Čímž zároveň vyřídím tuhle herní kapitolu a už tu o pátém dílu TES od Bethesdy psát nebudu!

(Pokud jste ještě nečetli, račte si počíst Skyrim: první dojmy a Jak (se nám) to chodí ve Skyrim?, kde jsem zmínil část dojmů a postřehů.)

Začnu… hmmm, odkud bych začal? Začnu seznamem.

Zaklínač. Mass Effect 1 a 2. Dragon Age: Origins. Dragon Age: Origins – Awakening. Dragon Age 2. Deus Ex. Oblivion. Fallout 3. Fallout: New Vegas. Bioshock 2.

To jsou hry (plus mínus žánru RPG), na které jsem se těšil MÍŇ, než na Skyrim, a které jsem si užil VÍC, než Skyrim.

Čím víc se člověk na novou hru těší, tím snáz zažije zklamání, nebo alespoň nenadšení. Ne že by Skyrim byla špatná hra, to vůbec ne, ale zkrátka není výborná, špičková ani bombastická. Je to dlouhá hra, kterou můžu po čase zapnout na hodinu, odehraju dva, tři questy, a zase vypnu. V tomhle ohledu je pro starého hráče ideální, ale není to… chybí tomu… jak to říct?

Helejte – jdu někam dlouhou chodbou jeskyní a rubu při tom zombíky kouzlem fire obouruč. Za mnou jde Lydie a přeživší doráží mečem, a já jdu a tak si v hlavě přemítám nad tím, co jsem ve Skyrim už prošel. Tak, byl jsem tam v těch jeskyních, jak tam byla ta královna a já musel rozhodnout – ne, to byl Mass Effect. Hm. Dobrý ale bylo to, jak tam byly ty děti a ta matka… sakra, Dragon Age. Co jsem tu procházel? Jo, už vím. Byl tam takovej ten barák na stráni, pak se sešlo dolů a tam byl ten hrad, jak ho pořád dokola dobývali! To bylo dobrý… ale bylo to v Oblivionu. Himbajz šuvix, soustřeď se! Ta bitva v močálu přece byla i tady, ne? Ne, byla v Zaklínačovi. Tam se šlo taky do toho města, jak tam měli ten hambinec a radnici… jo a taky jsem tam šel tím lesem s dědkem kanibalem, to bylo pěkný… Ale to byl Zaklínač. Co bylo ve Skyrim?

Mezitím vykostím zombie bosse a prohrábnu truhly okolo. Beru jen zlaťáky, protože předměty jsou mi nanic. S očarovaným mečem a dvěma dýkami, co jsem získal hned na začátku hry, jsem prošel dalších padesát hodin. Co jsem nasbíral, to nebyla příležitost prodat. Buď na to obchodníci neměli, nebo jsem, jak na potvoru, nenarazil mnoho hodin na žádného. Beru akorát zlato a lockpicky. A amulety, ty jsou za hodně peněz a moc neváží. Třeba někde potkám obchodníka. Jo, to bylo skvělý, jak jsem procházel ty ruiny podzemních chrámů a sbíral ty svítící Welkyndy a amulety. Oblivion, zatraceně.Copak jsem nezažil něco ve Skyrim? Co to, jak jsem očarovával ty hosty na hostině a oni pak byli nazí? Grrrr! Jak jsem šel do toho sklepa a musel jsem otrávit jídlo, to bylo na té ambasádě přeci, to bylo ve Sky-… ne, to bylo taky v Oblivionu. Skyrim, Skyrim, Skyrim… tak, na začátku v tý vesnici… byla tam pila a kovář mě učil kovat. A pak jsme tam zabili draka, a pak jsme zabili draka u té druhé vesnice. Zoufalé. Něco výraznějšího! Něco… jak jsme byli tam… jak se tam šlo… no…

Nic.

Po padesáti hodinách ve Skyrim nemám nic, na co bych si vzpomenul. Tedy – vzpomínám si na spoustu událostí a scének, ale v úplně jiných hrách! Co se stalo ve Skyrim?

Nezatkli mě. Nebyl jsem ve vězení. Sakra, jak to, když v Oblivionu jsem tam byl stálým hostem? Nekovám zbraně a nemontuju brnění, protože nepotřebuju kovat a brnět. Stačí mi to, co mám. Alchymii neprovozuju, kouzla nevynalézám, bylinky nesbírám. Nevybírám truhly (jen občas, a když už, beru zlato, šperky a lockpicky). Neobchoduju (není pořádně s kým a není pořádně co, a když už je s kým a co, tak jsem nepřišel na to, jak smlouvat). Trénuju se v mluvení, ale na rozdíl od (například) Falloutu, kde zkušenosti otvíraly nové možnosti odpovědí a mnoho problémů šlo vyřešit pouhým mluvením, jsem ve Skyrim nic takového nepozoroval.

Chodím po horách, občas naprosto nelogicky můžu vylézt na kolmou skálu, občas zase ne. Hledání cesty horama je vlastně takový minipuzzle, jen to je mnohem protivnější. Hra nemá pořádný ústřední motiv, a dokonce nemá ani pořádné centrum. Všechno je tak různě rozprsknuté po mapě, jak když herní designér drobí štrůdl.

Já vím, že si třeba můžu koupit barák a zvelebovat ho… Ale nechce se mi. Je to divné – proč se mi to ve Skyrim nechce dělat, když mě to v Oblivionu tak bavilo? A to i při “replay” Oblivionu loni v říjnu a listopadu? Hře jako by chyběl tah, něco, co člověka nutí v ní zůstávat a dělat nepovinné věci. Nevím, co to přesně je, jen vím, že Oblivion to měl, a Skyrim to nemá.

Je fajn ve Skyrim pobývat, na odreagování je to pěkné, ale nějak to okolo člověka prošumí jako voda v některém z nesčetných vodopádů a odplyne a vy si najednou uvědomíte, že si po dvou měsících nepamatujete ze hry žádnou pořádnou výraznou scénku. Hrál jsem to snad v hypnóze? To ne… ale něco je špatně.

(Čekáte, že napíšu, že jsem celou dobu hrál, já truhlík, hru s vypnutým přepínačem “Výrazné příběhové okamžiky”? Kéž by…)

Skyrim je prázdná hra. Kruci, já si výrazněji pamatuju i scénky z Civilizace nebo Transport Tycoona, než ze Skyrim. Je to jako seriál, co sledujete rádi, protože je to příjemné rozptýlení, ale za pár týdnů si nevzpomenete, jak se jmenovala přítelkyně hlavního hrdiny (napadlo mě přirovnat Skyrim k posledním sériím How I Met…, ale tak špatný zase Skyrim není)!

Upřímně, těším se na to, až s tímhle enginem vyjde Fallout – pokud tedy předělají ovládání a příběh nechají vymyslet někoho lepšího. V odladění nedoufám.

Já vím, vypadá to, že jsem čekal herní pecku, nedostal ji, a tak hledám hnidy a záměrně opomíjím všechno to úžasné a skvělé, co na Skyrim je…

Neopomíjím. Já si jen nemůžu vzpomenout!

Dodatek

Jak mi zmizelo ve Skyrim celé město…

Přidal jsem se k Ulfrikovi na stranu Stormcloaků. Bojoval jsem za ně (stereotypní “vykosti pevnost”, prokládané cestováním od čerta k ďáblu), až došlo na Solitude. Ulrik čekal před hradbami. Jdu za ním, a v ten moment kde se vzal, tu se vzal, strážník. A prý že pokuta a do basy nebo co. Povídám tedy, že pokuta, a byl jsem přetransportován do Solitude. Město porůznu hořelo, a nikde ani noha. Ven jsem se dostat nemohl, brány byly zavřené. Mohl jsem se dostat jen do malého domku (Castle Dour). Zpátky už jsem nevyšel. Najednou se uvnitř objeví Ulfrik s Galmarem a jde se vraždit. Oba imperiální vojáky jsme zapíchli, chvilku se pindalo a pak pánové odešli. Už šlo vyjít, ale brány byly stále zamčené. Nakonec jsem se tedy “rychlopřesunul” za dalšími úkoly, až u jednoho bylo zapotřebí dojít do Solitude a oznámit, že vše dobře dopadlo.

Jenže Solitude na mapě není. Zmizelo. Tam, kde byl palác v Solitude, tam je zapíchlá šipka, že právě tam musím jít. Nejblíž je vojenský tábor, a nad ním – co byste řekli? Ano, je tam kompletní armáda, připravená dobývat Solitude. Vpředu Ulfrik vyzývá k dobytí města a zabití dvou imperiálních činovníků. Jdu k vratům – zamčená. “Musíte nejprve pomoct vojákům”. Jdu za vojáky – stojí a čumí. Ulfrik už šestkrát zařval Urááááá, a nic. Všichni stojí jako piky, na nic nereagují, jen se těší do bitvy, která se nekoná.

Zjevně se konat ani nebude.

A takhle to je ve Skyrim furt…